Angels Hung From The Arches Of Heaven je jedna z desek, které bych ještě rád zmínil v souvislosti s mým top 21 minulého roku. Nejedná se sice o nic hudebně objevného, partička z US z pohledu invence hobluje vcelku standardní thrash/death, ovšem způsob, jakým to činí, je naprosto strhující.

Nebývá totiž pravidlem, aby kapely, které se snaží hrát rychle a tvrdě, dokázaly svůj rachot prodat takto chytlavým způsobem. Ve většině případů je to spíš naopak, a sice že s přibývajícím bzukotem muzikantský um, potažmo líbivost klesají. Goatwhore jsou v tomto ohledu sympaticky staromódní a byť během let stále zvyšují tempo, nezapomínají na důležitost precizně zahraného thrashového riffu a chytlavého songwritingu.

Aktuální zářez amerického komanda je možná jejich vůbec nejrychlejší a nejdivočejší, navzdory tomu ale neztrácí hitový šmrnc. Nekoná se žádná disonance, záměrně prasený zvuk, či jiné formy zla, naopak kapela vyznává spíše jednoduchý, optimisticky znějící styl, který je prost jakýkoliv krkolomností. Hudba svižně odsejpá, kytary řežou, sypačky střídají riffovačky, občas zazní sólíčko a refrény, aniž by zněly jakkoli vtíravě, jsou stále výrazné a nakopávající.

Zaměřením a produkcí jde však stále o špinavý underground, kdy je jasné, že kapela uctívá poctivé oldschool metalové hodnoty. Žádná hipsteřina, žádný kalkul, žádný progres. Z hudby, která je sice deathmetalově přitvrzená, jasně čiší odkaz klasiků Slayer plus hodně vzadu někde je cítit i vliv Motörhead. Pro pořádek bych ale při srovnání zmínil třeba polské Vader anebo švédské Necrophobic, kdy thrash/death v podání Kozokurvy je podobně blackened, a to nejen díky do temnoty a satanismu orientované textové složce.

Hudbě pomáhá i hlubší, charismatický vokál, někde na hranici mezi řevem a growlingem, kterému je na daný styl nezvykle dobře rozumět. Když pak frontman v druhém kusu zahromuje „Your God Have No Power!“, má to koule a hudbě dodává ty správné grády. Za zmínku stojí také nazvučení, které je spíše měkce basové a na poslech vstřícnější než u podobných desek bývá zvykem.

OK, abych se jenom nerozplýval, tak to trochu shodím tím, že deska jede dost v jedný lajně. Kapela nastaví na začátku mustr a tempo a podobnou šablonu opakuje víceméně po celých 45 minut (intro jsem odečetl). Tento fakt plus nedostatek osobitosti mi z pohledu kritika zabraňuje udělit vysoké hodnocení, nicméně je nad slunce jasné, že na koncertě takový nonstop nářez může fungovat velmi dobře.

Dnes ve Vopici je možné se přesvědčit na vlastní uši.