Nová deska Gojira je vždy událost, navíc když si kapela od předchozí desky Magma udělala pětiletý odstup. Samozřejmě, jak se u této u nás velmi provařené a velmi populární party, která od debutu nezměnila sestavu, dalo tušit, očekávání byla vysoká. A tak sedmý počin nesoucí titul Fortitude neprodleně vzbudil velká rozčarování, ne-li rovnou zklamání a o kontroverzi bylo postaráno.

Ale zpět na začátek. Ten v případě Fortitude sahá do loňského srpna, kdy vyšel první singl Another World. Na Gojiru je to vlastně takový standard a s oblibou ho nazývám „pochodový“ song, který svým feelem dá hodně vzpomenout na The Way of All Flesh. Druhý singl vychází „až“ letos v únoru pod názvem Born for One Thing.

Přináší tvrdší riffování a po období „uhlazenějších“ desek to přece jen tak trochu lidově řečeno „řeže“. Francouzi v promování nové desky nepolevují a ke konci března vypouští singl Amazonia.

První, co u této skladby vyvstane na mysl, je Sepultura. A nejen pro Amazonii jako takovou vč. zakomponování etno-prvků, ale celý styl skladby připomíná „progresivitu“ skládání Brazilců na poslední desce Quadra. Hodně se tu hraje s rytmikou, groovem, hypnotičností. Tohle šamanství jim hltám i s návnadou.

Kapela každopádně nepolevuje a vypouští další lyric video. Into the Storm otáčí kormidlem a ujišťuje fanouška „hey, jsme to pořád my, ta tvrdá Gojira“, až fanoušci From Mars to Sirius zatáhnou slzu. Jenže samotný finální hřeb celé kampaně přišel nakonec až pár dní před vydáním desky.

The Chant, kromě velmi smutného svědectví o osudu tibetských dětí a celého národa, šokuje na poměry kapely hudebně - žádný metal, ale rock, grunge (?), hodně melodiky a hodně zpívání. Jenže ono to funguje a ve spojení s tematickým poselstvím tvoří velmi silnou skladbu, kterou si čínské komunistické politbyro do playlistu rozhodně nepřidá. Tady rozhodně velké uznání.

Gojira do vydání vypustila oficiálně pět skladeb, což je vlastně polovina desky, a nastínila tím, jak bude celá Fortitude vypadat, načež následné vydání tento směr, nebo lépe řečeno směry, potvrdilo. Celá deska je totiž dost rozkročená, ale zároveň soudržná. Skladby jsou na poměry kapely „žánrově“ hodně rozběhnuté, mají ale vždy stejného jmenovatele a tím je angažovanost, respektive poselství. Avšak Gojira byla taková vždy (výjimkou může být Magma, která byla věnované zemřelé matce bratrů Duplantierů a věnovala se více jejich vnitřním, osobním pocitům), nicméně Fortitude zmíněnou angažovanost přiznává na celé čáře.

Průběžné vypouštění, potažmo poslouchání, jednotlivých singlů připomínalo hltavé vstřebávání trailerů na hlavní filmovou událost roku. Dá se říct, že to, co kvartet poslal do éteru před releasem, patří na desce k tomu více zajímavému, ale opomíjet zbytek by bylo rozhodně chybou. Ten obsahuje jak „klasický“ gojirovský materiál v podobě New Found a Grind, nebo až vyloženě rockovou záležitost Hold On.

Fortitude jde každopádně ve stopách předchozí, již zmiňované Magmy, kdy potvrzuje trend větší přístupnosti širšímu obecenstvu (do puntíku splnila bizzarovu věštbu u L'Enfant Sauvage), obrušování hran a celkového ustupování od (death) metalu, není to ale vykoupeno zaprodáním se nebo nějakou rezignací na svojí minulost. Pořád je to ta Gojira, kterou my fanoušci dobře známe. Když si totiž projdete celou diskografii, veškeré ty „nové“ prvky, detaily a nuance tu vždy byly. Kapela je ale tentokrát tak trochu jinak přeskládala a výsledkem je Fortitude. Zklamání se ani zdaleka nekoná - Gojira model 2021!