Profláklý projekt skladatele Damona Albarna, Brita působícího v mnohých skvělých aktech, nás vede na další cestu svých virtuálních postaviček. Jejich lore mě upřímně nikdy moc nezajímal, protože nejsem zrovna komiksový fanda, a když už jsem se dověděl něco málo z těchto fiktivních dobrodružství, neměl jsem důvod pokračovat. Tudíž se od začátku jejich kariéry soustředím čistě na hudbu, která si většinou uchovává svůj charakteristický sound.

Po kultovních záležitostech jako Demon Days či Plastic Beach se vydává kapela různými směry, které jsou kvalitativně trochu horská dráha, přestože jistě převažuje poslouchatelný materiál. Není to tak dávno, co vyšla spíš než album sbírka singlů (a to jen první část) jménem Song Machine, která po menším úpadku kapely do nezajímavého popu opět dokázala směle navnadit na to, co bude dál. Bohužel ale následuje Cracker Island.

Když už to vypadalo, že druhé Humanz nebude, skutečně se to děje, a to s přidaným negativním faktorem, který v češtině lze nazvat snad jen jako naprosto otupující nezajímavost, kvůli které má materiál k "výtahové hudbě" často jen pár kroků. Ta se objevuje vlastně po úplně celém albu, přičemž z nějakého toho songu vykoukne i něco, co ho oživí.

Stejnojmenná úvodka, kterou jsme mohli slyšet už dávno, má typický gorilí groove a Damon asi věděl, proč vydat toto jako lákadlo - přestože určitý elevator element zůstává, hudba svou basovou linkou dýchá a občas si track pustím znovu. Za zmínku stojí také track se členem The Pharcyde a prog bandou Tame Impala. A ač cením takovou kombinaci (není první svého druhu, vkusné kombinace rapu, popu a rocku Damon často zvládal na výbornou), můžu tady ocenit asi hlavně lyrickou referenci na Feel Good Inc. a refrén Kevina Parkera. Bohužel se při slokách často nuda i tak dostavuje a k dokonalosti to má daleko. Zatím přeskočím špatný zbytek songů a řeknu, že poslední dva něco do sebe mají, ať už je to Skinny Ape, kde nečekaně jdeme místy do hyperpopu a zrychlíme tempo, či Possession Island, naopak pomalý a atmosférický song, kterými se Gorillaz občas trefí do mého vkusu a zde to není jinak.

Ale zbytek? Nuda, otupovačky, repetice, elevator music. Docela vtipné, že alternativní verze Silent Running jakožto bonus track je milionkrát lepší než bezcharakterní originál. Baby Queen je zase typický ploužák, který ale opět nic nového nepřináší. Zbytek za komentář ani nestojí, protože je prostě doslova úplně o ničem. Většina desky představuje zhudebnění stavu na některých antidepresivech nebo prášcích proti bolestem - jsem robot, necítím nic, pluju světem bez emocí. Paradoxně ve mně vyprahlá hudba bez emocí svou samotnou existencí vzbuzuje pocity ještě silnější - nechuť, zklamání, vztek. Tolik k hlavnímu materiálu, ale ještě jsme neskončili.

Bonusy lepší než jádro? Občas se to holt stane. Většinou jsou to takové jednohubky, které pocitově skončí hned, jak začnou, ale poslechnu si je mnohem radši než většinu alba. Skupina zde má další featy se jmény z jejich old school tvorby? Del the Funky Homosapien a De La Soul? Může mi někdo vysvětlit, proč tohle není hlavní materiál? Pokusím se o úvahu sám - Albarnovi přišly prostě nedotáhlé a s tím bych i souhlasil. Spíš než aby měly nějaký začátek a konec, jsou to jakási zvuková kontinua - navodí náladu a skončí. Sice je to trochu škoda, ale jak říkám, furt zajímavější než zbytek. Dále zmíněná klavírní verze Silent Running - super. Další rychlý kousek jménem Controllah (který by mohl být taky delší), kde se rap v portugalštině vkusně misí s vibem Gorillaz, je snad i nejlepší track celku. Do hodnocení bonusy ale bohužel zahrnovat nelze.

Album má tedy sice dobrý konec a dejme tomu i začátek, ale k většině svého trvání není důvod se vracet. Jednoznačně převažuje kvalita bonusů, které být vyloženě na albu, bylo by mnohem lepší. Věřím, že takhle další tvorba znít nebude, protože už po jednom úpadku dokázal spolek mile překvapit. Uvidíme, co přinese budoucnost. Druhý Song Machine by bodl.