Francouzi Gorod jsou v oboru technický death metal již mnoho let uznávanou kapacitou. V instrumentálních kudrlinkách přepočtených na tlak a tvrdost lze těžko hledat podobně namakanou partu, která si udržuje během diskografie podobně nadstandardní kvalitu. Lze namítnout, že v jejich podání nejde vždy úplně o tech-death esenci, kapela má však po více jak dvaceti letech fungování vlastní rukopis, který škatulku nejen splňuje, ale zároveň i překračuje.

Začátky byly víc ortodoxní, někde od alba A Perfect Absolution se pak hudba Frantíků stala více eklektickou. Objevily se, byť stále náročné, tak přeci jen ne úplně deathmetalové elementy a Gorod, bez toho aniž by ubrali plyn, nakročili k označení progresivní metal.

Novinka v tomto trendu pokračuje. Hudba je opět na jednu stranu tvrdá a metalově kompaktní, na druhou obsahuje opravdu velké množství složitějších figur a prstolamů, které donutí nejednoho zkušeného kytaristu poškrábat se za uchem. Gorod kombinují techniku a údernost, přičemž v některých momentech leze ven víc jedno, jindy druhé, nikdy však nepoleví v maximálním nasazení.

Úvodní výplach Chremateism je třeba death metal jako řemen. Pilující riffy doplňují vyhrávky, bicí střídají sypačky s dvojkopákem, prostě přísná pecka. Následující kusy ale takové nejsou. Hned další věc We are the Sun Gods začne sice opět svižně, ale ve finále je členitější, hravější, švitořící (ta prostřední pasáž je vážně skvělá). Pak přijde titulní vál, který je pro změnu spíš pomalejší, do melodična hozený. Čtvrtá Savitri je na začátku nasekaná, posléze přejde v epické finále. Nezdá se to sice na první poslech, ale skladby nejsou stejné a po pár protočení jsou zřetelné větší než obvyklé nuance. První půlka desky je každopádně v nejlepším pořádku.

Zhruba v polovině dvaačtyřicetiminutového alba je však možné mít jej dost, a to z toho důvodu, že těch pidliků je v každém songu příliš, a kapela, jak bývá jejím dobrým zvykem, posluchače zahltí. Někdy u šesté Victory se ta smršť začíná slévat. Možná není od věci dát si v tento moment pauzu. Zajít na cigáro a druhou půlku načít s čistou hlavou. Nadrcená tech-death zběsilost Scale of Sorrow za to stojí, stejně jako kostrbatá Waltz of Shades, i když se to možná zprvu nezdá.

Album je exhibice. Děje se tam toho mnoho. Navzdory složitostem však flow neupadá. Souhra všech nástrojů je parádní a i v těch nejnáročnějších partech vše drží dokonale pohromadě. Velký podíl na tom má rytmika, která drží otěže pevně v rukou a nedovolí kytarám sklouznout do unylosti. Do spektra je pak dobře včleněný i zpěv, který tolik nevyčnívá, a to, že nejde o tradiční deathmetalový murmur, je dle mého pro celkový sound velmi dobře.

Každopádně platí, že album nejde poslouchat jako kulisu. Je třeba se soustředit a zachytávat detaily. Nakonec jde o progressive technical death metal, a to není žádná prdel. Naopak je to složitost par excellence, a to je třeba přijmout. Pokud ovšem na výzvu přistoupíte, odhalíte precizně vystavěné kytarové propletence, razantní, avšak technickou hru bubeníka, členitou stavbu skladeb a ve sluchátkách pak i krásně prostor vyplňující basu.

Nedá se říct, že by novinka byla výrazně jiná nebo slabší než poslední desky. Možná je o něco rozmanitější. Nejlepším albem Francouzů The Orb není, tím pro mne zůstává nadále A Perfect Absolution. Laťka nicméně zůstává stále hodně vysoko a deska se může do hodnotné diskografie Gorod bez problémů zařadit. Prostě další namakaný zářez kapely, která si už delší dobu hraje svojí vlastní ligu.