Už se mi nestává často, že by mě nahrávka ohromila brutalitou, temnotou nebo agresí – to vše zpravidla spolehlivě rozpouští žánrová rutina. Britská dvojice Guttersnipe je ale dlouho vyhlíženou výjimkou z kategorie totální výplach.

Zběsilý kytarový shredding, tremola, arpeggia se prolínají se zvířecími výkřiky na pozadí a snad elektronikou, snad zprasenými kytarovými smyčkami, to vše tlačí sypající bicí. Dva hlavní principy jsou jasné: nahlas a rychle. V agresivní produkci se jednotlivé prvky slévají do zvukové laviny, která posluchače donutí vžít se do pocitů postaviček z animáků rotujících stále větší rychlostí po svahu. Poslech nahrávky ničí uši, ale lákání zvyšovat hlasitost se nedá odolat.

Třetím klíčovým východiskem je bizarnost. Melodicky i rytmicky pokroucené kytarové linky vágně připomínají zvuk formule. Surreálné názvy nepřipomínají nic.

Guttersnipe primárně navazují na kontinuum no wave, posouvají jej ale do mnohem většího extrému. Původní raně osmdesátkové skřípání i pozdější následníci jako Arab on Radar nebo AIDS Wolf působí vedle Guttersnipe až akademicky, jaksi nepatřičně promyšleně. Britové se ideově mnohem víc blíží na jedné straně čiré zběsilosti noisecoru, na druhé volnosti japonských psychrockových „freakoutů“. Šťavnatá rockovost, která se drží třeba i Lightning Bolt, ani typický noiserockový machismus tu nemají místo.

Cením si proměny Daughters, ale Guttersnipe mi připomněli, proč mám tak rád jejich staré věci.

Fushitusha pro 21. století. Krallice po Hirošimě. Melt-Banana po Hirošimě.

V pondělí 6. května v Potrvá.