Tak jako byla Anglie na začátku 70. let studnicí progresivního rocku, v novém miléniu se situace opakuje. Ovšem už s novými žánry a v novém balení. Ve Spojeném království vznikají v kovovém ranku nové a nové kapely, progmetalové nebo djentové soubory hrají na řadě festivalů zaměřených jen na tento druh hudby. Polemika, proč tomu tak asi je, by vydala na celý článek, omezme se tedy pouze na konstatování, že tomu tak prostě je.

Haken z Londýna jsou relativně mladou kapelou, ale o to činorodější. Vznikli v roce 2007 a na kontě mají už pět dlouhohrajících desek, jedno EP a dva živáky, singly nepočítaje. Jejich sestava je až na pár drobných změn konstantní a pokud bych měl vypíchnout jedno jméno z celého sextetu, bude jím kytarista Charles Griffiths - možná některým Marasťákům známý z působení v Linear Sphere. Podílel se na jejich epochálním debutu Reality Dysfunction, pak se ovšem odporoučel a od roku 2008 hraje s bývalými členy To-Mera právě v Haken.

Haken by šlo označit v současném progmetalovém dění jako mladou krev. Tvoří pomyslné pojítko mezi „rozdjentovanou“ mládeží a dinosaury z Dream Theater, kteří ovšem už notně dlouho přešlapují na místě, derivují, překopávají a konečně i vykrádají sami sebe. „Drýmáči“ se prostě uzavřeli zcela do svého světa stagnujících profesorů, jejich přínos je ovšem neoddiskutovatelný a bez jejich všemocného vlivu by Haken zněli určitě jinak nebo by hráli úplně něco jiného.

Albové kolekce Haken jsou bohaté nejen na technické finesy a perfektní hráčské zpracování, ale i na dlouhé kompozice postavené na epickém hudebním příběhu. Debut Aquarius jich je přeplněný, každá věc čítá přes deset minut a možná to byla i mladická nerozvážnost nacpat do nich co nejvíc a ostatním ukázat, co všechno umí zahrát. S dalšími deskami přibývá přehlednějších písniček s kratší stopáží, z nichž dlouhé epické kusy vyčnívají jako monumenty. Téměř 16minutová The Architect z alba Affinity nebo 12minutovka Falling Back to Earth z The Mountain mají opravdu bohatý a propracovaný děj, který má kořeny až u art/prorockých klasiků 70. let. Předehra, představení základních témat, sloka, refrén, pak většinou dlouhá instrumentální nadstavba vedoucí až ke grandióznímu finále. To, co v 90. letech Dream Theater vypilovali k dokonalosti (Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory), teď opět a po svém předvádějí Haken. Ale na rozdíl od zmíněných matadorů se dvěma kytarami, což se projevuje na jejich větších aranžérských možnostech.

Pátá deska Vector se od svých předchůdců poněkud odlišuje. Čím? Je nejkratší. Všechny předchozí počiny měly hodně přes hodinu, naopak zatím poslední zářez má sotva 45 minut. Desce to prospělo, působí svěžeji a lépe „dýchá“, kapela se rozhodla odhodit skladby, které na předchozích albech působily spíš už jen jako přívěšek a byly spíš do počtu. Vector místo toho nabízí sedm úderných věcí, z nichž každá má na albu své nezastupitelné místo. Slovo „úderný“ je opravdu na místě, ubylo totiž artrockových, melancholických pasáží (á la Leprous, Porcupine Tree nebo Opeth) a naopak přibylo metalu. Deska je zřejmě největší nářez, jaký kdy Haken udělali. Co se týče žánru, soubor dříve působil eklektičtěji (když si za sebou pustíte Aquarius a Vector, je to opravdu velký rozdíl), nyní je vyhraněnější a pokud by se někdo zeptal, ke které známější kapele mají teď Haken nejblíže, jsou to právě Dream Theater.

Ale znáte to, když dva dělají totéž, není to totéž. „Drýmáči“ totiž zakotvili ve vodách techničtějšího bigbítu, Haken jsou dynamičtější, proměnlivější a kromě větší komplexity riffů přimíchávají k progovému kánonu klasiků i současné inspirace. Je to slyšet hned v úvodní pecce The Good Doctor, kde do přímého sdělného refrénu rázem přihodí disonantní mathcorový break jak od Ion Dissonance. Bláznivina, ale sedí to tam. I v následující Puzzle Box se objevují zmeshuggované patterny, které sextet umně kombinuje s intimními momenty, v nichž hraje prim cynicovské propletence a decentní elektronika. Čtvrtá Veil je se svou délkou téměř 13 minut učebnicovou ukázkou epické hudební vyprávěnky. Klavírní intro Diega Tejeidy, pompézní „velký“ ústřední riff, který se prolíná celou skladbou, klidnější sloka a zpěvný refrén. Po čtyřech minutách se to zlomí, následuje zuřivější sekvence a pomyslný technický klimax, který vystřídá dlouhá baladická pasáž, po níž dojde i na povinná kytarová sóla a celé to opět spěje k ústřednímu bombastickému refrénu. Při téhle hudební alchymistické mozaice si nelze nevzpomenout na zmiňované Linear Sphere. Jenže ani teď nepřichází odpočinek, následuje zřejmě nejlepší (a nejšílenější) instrumentálka v historii ansámblu - Nil By Mouth. Co se dá všechno narvat do sedmi minut, je zkrátka neuvěřitelné. Mistrovská kompozice, která dává vzpomenout na podobný, 20 let starý legendární majstrštyk The Dance of Eternity. Vlastně až poté – ve své 33. minutě – Vector zvolní, posmutněle křehká Host s úvodní trumpetou tu evokuje melancholickou potemnělost balad z „theaterovského“ Awake. Co se týče vokálního přednesu, zpěv Rosse Jenningse rozhodně ve výškách netahá za uši jako vřískající LaBrie, barva jeho hlasu je zastřenější a přitom působí tak nějak ženštěji. Nejde ovšem o pop/djentový přednes známý pod lidovým označením „mňoukání“, Jennings nehraje tolik na city, je střídmější, absentuje u něj povzdychávání nebo kňourání. Je to znát na závěrečné hymnické A Cell Divides, kde zpívá hlavně pro kapelu a zbytečně na sebe neupozorňuje.

Po všem vyřčeném asi nemá smysl rozpitvávat výkony všech zúčastněných muzikantů. Souhra kytaristů Charlese Griffithse a Richarda Henshalla je impozantní, stejně tak zvolené rejstříky klávesáka Diega Tejeidy, který sahá od synth/popu přes zvuk hammondek až po bizarní free ruchy, při nichž vyniknou jeho prstové běhačky. A nakonec bicmen Ray Hearne, který to všechno dokáže ukočírovat a přitom nijak nezůstává pozadu.

Haken dali dohromady mistrovskou desku, která v progresivním metalu těžko nachází konkurenci. Král je mrtev, ať žije král!