Brněnští Heiden během své kariéry předvedli pozoruhodný vývoj. Od počátečního black metalu přes různě alternativně-melancholická alba se propracovali až k jakési pop-rockové poloze, která na minulém Země beze mě zněla trochu jako kopie Vypsané fixy. Pravda, z pohledu kritiky měly nahrávky vždy nějakou svoji kvalitu, nicméně pro staré i potencionální nové fanoušky bylo možná těžké zorientovat se a konání pochopit.

Těžko říct, jestli Heiden vycítili, že se ocitli ve slepé uličce anebo s odstupem pochopili, která poloha jim přinesla největší sukces, každopádně na novince zaduli k velkolepému návratu. Temné a drsné vyznění namísto posmutnělé kytarovky, přiškrcený blackový vokál namísto melancholického zpěvu a paganmetalová stylizace jsou nejen ozvěnou minulosti, ale i trefa do černého (doslova).

Andzjel sice ve finále není úplný návrat ke kořenům, protože novinka se hudebních postupů používaných na posledních deskách zas tolik nezříká, nicméně ve svém vyznění je nejen výrazně tvrdší a temnější, ale také živější. Hned první song (a singl) Nevěřím těm očím překvapí až blackmetalovým feelingem. Ostré kytary, přísné frázování a sveřepé verše vytvářejí pochmurnou atmosféru, kdy není pochyb o změně kurzu. Kapela ovšem černý kov hraje dost po svém. Jak ukazuje post-rockový motiv v mezihře, jde vlastně o kombinaci tvrdých a razantních výpadů s měkčími, vzdušnými pasážemi, kdy kapela do temné metalové formy vkládá i další různé alternativně rockové momenty.

Songy na albu jsou proti předchozím nejen tvrdší, ale mají i větší naléhavost a jakousi vnitřní tíhu. Nejde tedy jen o hudební přitvrzení. Kupříkladu dvojka Hodina vlka je z větší části klidný, atmosférický kus, ovšem díky brutálnímu textu a přednesu překonává napětím a temnotou leckterá hudebně tvrdší metalová pekla.

Správný terminus technicus pro hudbu na albu je tedy asi post-black, nicméně důležitější než samotný žánr je fakt, že skoky z metalu do klidu jsou realizované s bravurou zkušeného skladatele. V tomto ohledu bych zmínil zejména song Září, kde hlasitý, výrazný riff několikrát vystřídá poklidná zasněná pasáž a obě polohy se prolínají naprosto přirozeně, bez ztráty tempa a intenzity.

Nahrávka má tradičně kvalitní zvuk, kdy oceňuji opět krásně zachycenou baskytaru, která songům dodává důležitou mohutnost. Stejně jako zásadní vklad kláves, které se s kytarou zejména v těch křehčích momentech výborně doplňují. Fajn je, že každý nástroj v hudbě dostává svůj prostor, spektrum se nezahlcuje a všechny detaily jsou tak dobře slyšet. Hudba, byť není zrovna tradiční, je bez problémů poslouchatelná, řekl bych až libozvučná. Jediný neduh tak spatřuji v délce díla, která je příliš krátká. 30 minut je prostě málo.

Povedenou hudební složku doplňují tentokrát opravdu vynikající slova. Tajemné a zneklidňující pocity, které Kverd dokázal do svých textů a zpěvu dostat, působí velmi přesvědčivě. Příběhy o zatvrzelosti a chmurách dávných lidí žijících na úpatí hor ve spojení přírodou zní takřka magicky a povedenou hudební složku vlastně i trochu zastiňují.

Andzjel je určitě povedené album, které je z mého pohledu zajímavé především v tom, že ač zní drsně a temně, tak samotná hudba není ortodoxně metalová. Kombinace post-rockových a vlastně i art-rockových motivů s blackovou krutostí zní v podání Heiden velmi originálně a kapela se tímto albem vůči české metalové scéně šikovně vymezuje. Za mě jde určitě o nejpestřejší a nejodvážnější počin moravských, který vidím nejen jako jejich nejlepší desku, ale i jako horkého kandidáta na tuzemské album roku 2022.