Bylo by strašně jednoduché se po Hetroertzen vozit a psát humoristický fejeton na téma, který refrén je hloupější. Smysl v tom ale nevidím, protože Hetroertzen podle mě svou deskou ukazují něco jiného než jen pokleslou trapnost. Ukazují nepřiměřené ambice, nesprávné zhodnocení vlastních schopností a v neposlední řadě i vyčerpání espritu okultního black metalu, nebo alespoň jeho části. Nejde přitom o blatantní kopii klasik žánru. Hetroertzen navazují spíše na vlastní tvorbu, což by se dalo ocenit a i já jsem k desce přistupoval velmi pozitivně. Věru mě nikdo nemůže osočit z nedostatečně hlubokého předklonu při uctívání ortodoxního black metalu nebo snad z nedostatku něhy vůči švédským kytarovým efektům.

Ba co víc, Hetroertzen se svou deskou Exaltation of Wisdom byli jedni z prvních, kteří artikulovali pravidla okultního black metalu pro druhou dekádu 21. století, a já jim to (v {+-} dobrém) nezapomenu. Kdo měl to štěstí a viděl na Prague Death Mass 2 (video) jejich živé předvedení v hodině mezi psem a vlkem, nejspíš mi dá za pravdu, že tehdy to byla kapela s prstem na tepu doby. Jejich operetní vystupování, jehož součástí byl i z ND vypůjčený gong, bylo sice na samé hranici trapnosti, ale pořád na té správné straně.

Od roku 2013 se ale mnohé změnilo. Pravověrní uctívači přenesli svou estetickou vizi daleko blíže mainstreamu (nebo se mainstream blackmetalizoval?), blackmetalová forma se rozrůzněla a také notně rozrostla. Skupiny jako Acherontas nebo Hetroertzen, které byly průkopníky se najednou ocitly uprostřed davu následníků a pouhé epolety někdejších průkopníků jejich deskám prorazit nepomohou.

Podívejme se tedy na aktuální Phosphorus Vol I v tomto kontextu. Při prvním poslechu jsem si říkal, ano, tady se navazuje na to lepší z Ain Soph Aur, vokál je podstatně lepší než nesnesitelnost na Uprising of the Fallen. Bohužel, není to tak. Přes určité dílčí kvality (právě vokál, sólová kytara, imho slušná) je mělkost tou zásadní charakteristikou aktuální desky Hetroertzen. Slabé, nekonečně opakované refrény, slabě nabušené bicí zcela postrádající drajv, a především skladby, které donekonečna vytěžují už to nemnoho riffů, které si Hetroertzen připravili. Nesmím zapomenout na nesmyslné forsírování vokálu, který mnohdy přehluší všechny nástroje dohromady, ale to už je snad klasická chyba, nad kterou nemá cenu se pozastavovat.

Není potřeba rýt a vychutnávat si jednotlivě skladby, protože stačí souhrnně označit desku za plytkou, nápady zoufale postrádající a nedobře nazvučenou variaci z big beatu vycházejícího švédského black metalu. Dost možná by dokonce ani nemusel být problém materiál mírně přearanžovat, zkrátit neúnosné skladby, opepřit zvuk (to především) a jít s ním ven jako s přímočarou blackovkou – jako to udělal třeba Mika a jeho Ofermod. Mysterium Iniquitatis vůbec špatně nedopadlo. Hetroertzen ale nimbus tajemna a vysoké ambice škodí a já nemohu než tentokrát doporučit nemrhat drahocenným časem a jít o dům dál.