Ještě s předchozím řadovým albem se italští Hierophant po boku svého jména objevovali s tagem „blackened sludge metal“. Charakteristická žánrová fúze zaštiťuje řadu kapel, které z daného zvuku dokázaly vykřesat unikátní hudební výrazivo – na mysl vytanou například Celeste či Amenra. Existuje však i vzorek, který se v post-hardcorových motivech a načernalé atmosféře trochu cyklí. Subžánr tak občas působí jako stagnační mezník, snad odrazový můstek k něčemu radikálnějšímu. Na pomyslný skok do víry se ale stále čeká. V podivném mezikroku se po boku Coffinworm nebo This Gift is a Curse objevovali právě Hierophant.

Mass Grave z roku 2016 nebylo špatným počinem: deska hýří energií, agresí i dostatečnou kompoziční variabilitou. Funkční aspekty tmelí zbytečná záchranná síť z relativně přístupných hudebních prvků, která materiál chrání před naplněním potenciálu ukrytém ve špinavějším okruhu. O dva roky starší EP Spawned Abortions zapůsobilo jako předzvěst chorobnějšího – nejen cover Tima Ketoly, ale i songwriting titulní skladby dokázal vyčarovat temnou auru, ze které nepatrně probíjel rukopis Teitanblood.

Na Death Siege dochází k dokonání výše zmíněného skoku. Slibný příklon k war metalu avizoval stejnojmenný singl, který odpaluje prachsprosté ohlášení songu jako z debutu Concrete Winds. Stejný začátek pak nabídne už jen Devil Incarnate, dementních, ve své primitivitě úderných chvilek je tady ale více, například zahlášení „LIGHT BECOME DARKNESS, LIFE BECOME DEATH“ v Crypt of Existence se rovněž zaryje bez většího úsilí. Tvrdší, zlověstnější a méně líbivé autorství si Hierophant udržují celou hrací dobou, což je jen dobře. Neučesaná forma totiž kapele sluší podstatně více. Zvukový vývoj se věcně, byť nejspíše nezáměrně, odráží v coverech posledních dvou desek – dnes už poměrně vyčerpané dílo Paola Girardiho střídá tvůrce svěžích, avšak zvráceně temných coverů, Abomination Hammer.

Skladatelsky i produkčně se Death Siege inspiruje zejména deskou Gesundrian od Diocletian, riffy se občas dotýkají kapel z řad obskurnějšího death metalu jako Ritual Necromancy nebo Grave Miasma. V neposlední řadě se nadále ozývají Teitanblood, nejzřetelněji v posledním a nejdelším tracku, kde se klade největší důraz na zlou atmosféru – tak, jako tomu bylo na finální The Baneful Choir.

Warmetalové jádro, zhoubná atmosféra a cit pro deathmetalovou kytarovou práci dělá z Death Siege poslech, který baví, ponouká hrozit a nezdráhá si vyčarovat auru, u které nejednomu posluchači (zejména těm, kteří hověli předchozí tvorbě) kvapem zatrne. Polštář ze sterilní blackened sludge výplně je pryč, Hierophant teď jdou bez okolků vstříc neposkvrněnému zlu. Na konci cesty zdaleka nejsou – silné motivy a hutné riffy nejsou rozesety napříč deskou s kýženou konzistencí. Následování směrovek vytyčených největšími metalovými chlívy je ale úctyhodné.