Holy Moses jsou svým způsobem německou verzí zámořských Testament. Stejně jako oni nepatřili do thrashové Velké čtyřky (Kreator, Tankard, Destruction, Sodom), ale kvalitou na to rozhodně měli. Hlavně jejich třetí deska The New Machine of Liechtenstein (1989) patří k tomu nejlepšímu, co u našich západních sousedů v tomhle ranku vzniklo. Na dobu a zemi vzniku nezvykle precizní technické dílko, které nezestárlo, což se u většiny desek ze stejné země říct nedá. Banda v klasické sestavě, kterou vedle legendární uřvané metalové dračice Sabiny Classen reprezentoval její brácha Andy (neměl bych zapomenout ani na vklad bubeníka Uliho Kusche, který se pak proslavil v Helloween), poté ještě vydala několik povedených narubaných alb plných thrashové agrese, ale v roce 1994 to po rozporuplném experimentu No Matter What’s the Cause zabalila.

Od nového milénia káru Holy Moses táhne ze starých časů už jen Sabina se svým starým chraplákem, který kapelu charakterizuje čtyřicet let. S hudebním obsahem poreunionových alb je to už horší, skupina se ale po rutinních deskách probrala v roce 2012, kdy znovunahrála staré pecky a v novém balení je vydala jako kompilačku In the Power of Now. Autorský počin, který snesl srovnání s jejich nejsilnějším obdobím 1987-92, přišel až s Redefined Mayhem. Narvaný thrash, který kloubí surovost osmdesátek, ale i hráčský um současných tvrdě metalových es, stojí na sestavě, která vydržela až dosud – virtuózní basák Thomas Neitsch, neméně nadaný kytarák Peter Geltat (inspirovaný nevšedními rejstříky Voivod, ale k nim se ještě dostanu) a nakonec spolehlivý motor vzadu Gerd Lücking.

A teď tu máme rok 2023 a s ní i poslední, dvanácté album Holy Moses – Invisible Queen. Ano, zdá se to být definitivní, Sabina už vyhlíží šedesátku a hodlá odejít do hudebního důchodu. „Neviditelná královna“ to balí a na konec své kariéry nám mimo jiné v titulní věci mimoděk říká: I have paved the way - for those who follow me - my screams will live forever - my legend will never die. Text je sice napsaný mnohoznačněji, ale je zřejmé, co tím bylo myšleno. Sabina byla jednou z prvních, ne-li vůbec první metalovou frontwoman svého druhu, a promluvila tak do ryze maskulinního žánru.

Ale zpátky k novince. Na ni se čekalo devět let a možná i kvůli výše řečenému si na ní ansámbl chtěl dát záležet. A jednoznačně se to povedlo! Je zajímavé, jak v době aktuálního metalového retra, kdy se mladé „řepy“ snaží dosáhnout osmdesátkové autenticity úplně primitivními hudebními postupy (a dobovou image), jdou Holy Moses spíš opačným směrem. Stále sice čerpají z odvěké studny nabušené řezničiny a své neutuchající divokosti, ale novinka je zároveň po čertech technická, čímž jasně odkazuje na The New Machine of Liechtenstein. V brutalitě, rychlosti, urputnosti a nevypočitatelnosti jde ale o dost dál. Je prostě rok 2023. A navíc, Invisible Queen je uragán.

Žádný relax nebo chuť experimentovat s jemnějšími žánry, který je příznačný pro podobné letité spolky plné unavených matadorů, se tu nekoná. Možná by to ani bez zmíněných nových členů, kterým nechybí potřebný elán, nešlo. Nene, Holy Moses pořád řežou jako motorová pila a rubou dřevo jako tlupa lesních dělníků; riffy koušou, tu a tam se ozvou doplňkové sbory (Forces Great and Hidden), a hlavně – k poslechu je tady kotel parádních nápaditých riffů. Základnou budiž stále pralesní divokost staré Sepultury (její surový vliv je asi nejvíc slyšet na čtvrté řadovce World Chaos), ale Holy Moses se tentokrát nedrží žádné žánrové šablony. Spíš vystřelují pokaždé někam jinam, až to působí úskočně – trojku Order Out of Chaos sice startuje uskřípaný voivodovsky rozházený riff, který se rozjede do klasické „mojžíšovské“ thrashové rubanice, ale dojde i na melodičtější part s bravurním sólíčkem. Odkaz Piggyho a Quebecu je v kytarového práci slyšet jinak opravdu hodně.

Nějaký výraznější oddych na desce nenajdete, kapela spíš jen občas zvolní tempo (titulní věc Invisible Queen nebo Alternative Reality), ale i tak stále tlačí na pilu agrese. Na 47 minut je to nakonec darda to uposlouchat, ale stojí to za to, protože je tu pořád co objevovat. Jen těch inspirací! V rychlejších tupačkách si nelze nevzpomenout na staré, ještě nabroušené Soilwork, ale Němci – vzhledem ke své historii – až šokují svou technickou bravurou, takže lze právem i citovat kapely jako Martyr nebo Obscura (výjezdy po pražcích, lichodobé struktury atd.). Třeba v námrdové Visions in Red se objeví i sypačky, možná snad vůbec první v historii skupiny… Holy Moses prostě při své rozlučce nechtějí nikomu nic dát zadarmo.

Ve víru nastolené muzikantské maniakálnosti se vokální projev Sabiny jeví jako přiměřený – oproti ostatním křiklounům frázuje pomalu a člověk si díky tomu užívá barvu jejího nakřáplého hlasu. Kde se ale musím zastavit, je basa. Ta z desky dělá opravdu něco výjimečného. Navíc v ranku, v němž tlustostrunný nástroj hraje druhé až třetí housle. Neitsch si ale ze zavedených metalových kánonů pranic nedělá a i díky férovému zvukovému mixu si jeho umění náležitě vychutnáte. V klasických hoblovačkách drnčivě zvoní, v tupačkách většinou ustupuje do pozadí a splývá s kytarovou agresí, nicméně třeba už druhá v pořadí Cult of the Machine ukazuje, že tomu tak není vždy. V její druhé třetině virtuózní Neitsch přebírá žezlo a stává se nepřehlédnutelně dominantním nástrojem – a co se týče celého alba obecně, jde především o obscurovské momenty s rychloprstými krkolomnými výjezdy. Kdy jste slyšeli v (thrash) metalu takhle parádní basu?

Co napsat na závěr? Finální verdikt je jednoznačný - Holy Moses se s Invisible Queen rozloučili na jedničku s hvězdičkou. Svůj styl dokázali řádně provětrat a inovovat, přitom zůstali sví. Škoda, že to balí.

PS: Kapela ještě nabízí druhý, bonusový disk, na němž se objevují hostující vokalisté a jsou mezi nimi i známá jména. Třeba Bobby Blitz Ellsworth nebo Tom Angelripper. Tak si vyzkoušejte, jak znějí Holy Moses bez Sabiny.