Civilizace je průběžně decimována chorobami, viry, degeneruje. Zhoršuje se životní prostředí, dostáváme do sebe spousty sraček, jeden nenávidí druhého. Řídí nás zmrdi, šíří se dezinformace, lež se stává novodobou biblí. Jsem zvědav, kdy lidstvu dojde dech. Pokud ovšem budou vycházet takovýhle desky, může k tomu dojít dřív, než bys dořekl „Välde“.

Okolo bubeníka Vildhjarta Bustera Odeholma, který tu ovšem třímá kytaru, v roce 2009 zformovaná parta totiž nenabízí útěchu. Novej materiál jde dalece za hranice všeho, co tihle týpci doposud nahráli. Pro přiblížení sice můžeme sáhnout po dva roky starý Abyssal, která pro složení týhle šílenosti nabídla základ, jenže pravidla se změnila. Prog blackened deathcore/methall s brutálním zvukem tu sice naleznete, ale představte si, co by se stalo, kdyby Picasso a Dalí milovali Moneta a nebyli malíři, ale producenti. Na Välde totiž snad není skladba, která by byla skladbou. Spíš jsou to impresionistické obrazy kubistickým pohledem.

Jestli písničky v obecném vnímání jsou tvořeny riffy v souvislých celcích a mají dávat nějaký smysl, tady je tou písničkou celá Välde a jednotlivé tracky jsou pouze její riffy. Jedno slovo, který mě pro album napadá je dekonstrukt. Jako kdyby jeden ze členů přinesl nápady, druhý je k sobě seskládal, třetí je rozebral, dodal něco svého a čtvrtý si s nimi finálně zahrál „skořápky“, tedy je mezi sebou zase proházel a přeskládal.

Humanity’s Last Breath se totiž tentokrát nedrží jakékoli v metalu zaběhlé formy a spíš načrtávají, abyste si výsledný obraz dosložili sami. Nabízí především prostor vaší vlastní imaginaci, což je v hudební extremitě docela ojedinělé - obdobným přístupem se blýskli snad jen Car Bomb, nebo Meshuggah v By the Ton. A u mě tenhle proces skládání způsobuje obrazy souběžné multi-projekce na rozbíjené zrcadlo, do kterého ještě pouštíte stroboskop… destrukce, dystopická budoucnost, láska, objetí, kudla v zádech, rozpárané břicho, technologická revoluce, stroje vítězí, Skynet, hyeny trhají svou oběť, východ slunce, slzy, bůh, satan… člověk! 

Na Välde je spousta výtečných nápadů, ale i přesto, že působí trošku jako tajemný rébus zednářů vedoucí k Pandořině skřínce, je na něm cosi velmi poutavého. Nápady jsou chytlavé (a ne že by se absolutně vůbec neopakovaly, např. Futility), nepostrádají groove, atmosféru a překvapení. Působí odlidštěně chladně a HLB tím řízeným chaosem a změtí nálad vlastně naší podstatu zároveň dokonale vystihují.

Välde je stavění temné deathcorové zdi, Välde je soubor matematických experimentů ji za průběhu stavění bourat. Välde je progresivní hledání kompromisů, Välde je nelítostný djentktát, že kompromisy nebudou tolerovány.

Pokud nejste z předchozího odstavce moudří, je jen jedna možnost. Technokratickou muziku Švédů si pustit, ale buďte připraveni na všechno. Je to soundtrack všeho zlého dávající naději, že přes bolest a utrpení dojdeme k očištění a spáse. Čtěte svaté písmo Vel-de!