In Mourning nejsou na metalových prknech, co znamenají svět, žádnými nováčky. Fungují již od roku 2000, nicméně až po několika proměnách stylu a personálního složení se rozhodli do světa poslat své první dítko s názvem Shrouded Divine.

Prvotina, která vyšla v roce 2006, sklidila pozitivní ohlasy jak od kritiků, tak od fanoušků a In Mourning s každým dalším albem (poslední The Weight of Oceans vyšlo v roce 2012) světu dokazují svojí tvůrčí potenci. Šestici ze švédského města Falun nelze upřít instrumentální um, skvělé hudební nápady, krásná grafická zpracování všech alb a hlubokou lyrickou složku, nicméně většina karet se zde vsází na osobu frontmana/kytaristy Tobiase Netzella. Od doby, kdy se Opeth vykašlali na death metal a Akerfeldt přestal dělat bubáka, by se totiž dalo mluvit o In Mourning jako o právoplatném nástupci na progresivně deathový trůn a o Netzellovi jako o novém vokálním mistrovi, který na každém albu předvádí celou škálu svých hlasových dovedností. Ať jsou to deathové growly, hardcorem načichlý řev či emočně vypjatý čistý zpěv, není sebemenších pochyb o tom, že produkce In Mourning stojí a padá právě na vokálech.

O pár let a po několika dalších změnách v sestavě (resp. na bubenickém stolci) jsou tu In Mourning zpět s (minimálně mnou) dlouho očekávaným albem Afterglow, které vychází pod hlavičkou polských Agonia Records. A kdo sledoval dění okolo desky, ten již do budoucna mohl očekávat něco tak trochu jiného. Po odchodu Christiana Netzella (ten chlapík hrál jako pánbůh… talent mají evidentně Netzellovi v rodině) se po krátkém působení Matiase Bendera za bicí soupravu posadil Daniel Liljekvist, a to je prosím osoba, která by nám měla být odněkud povědomá.

„Nějaký ubrečený Švédsko.
Čovečéé, já furt nevim.
Nééé počkat, už mi to tam šrotuje.
KATATONIA! To je vono!“

Takže In Mourning, kapela hrající progresivně laděný (melodický) doom/death, se rozhodla do svého tábora přibrat groove mastera Daniela a po několika koncertech si jej rovnou otestovat na nové desce. Jakožto bubeník jsem se nemohl dočkat, jakožto fanoušek Katatonia a Danielova hraní jsem se těšil dvojnásob, a jakožto milovník In Mourning jsem nadrženě refreshoval Facebook každou minutu a doufal v nějaký malý sneak peak, či nedej bože uvolněný singl z nové nahrávky. Nakonec se mi dostala do rukou celá deska, a tak jsem si řekl „fajn, mám tu desku, na kterou jsem se nadrženě klepal 4 roky, chci jí vůbec slyšet?“ On když se člověk na něco dlouho těší, tak pak stačí málo a z extáze se rovnou přejde do zklamání a přesně to se stalo i mně.

První píseň Fire and Ocean ve mně totiž nevzbudila vůbec nic. Melancholické melodie, šlapavá rytmika, příjemný zvuk (žádný overprocessed wank fest se tu nekoná, díky bohu), ale na písni jako takové mě nic moc nechytá, ač je všechno na svém místě. Neslané, nemastné, bez chuti a bez zápachu, skladba končí a já se snažím nepustit si raději Monolith (album z roku 2010, z mého úhlu pohledu stále nepřekonané). Z letargie a prvotního zklamání mě ale postupně probírá The Grinning Mist, která je přesný opak své předchůdkyně. Hezky vygradované intro, zlověstná a naléhavá atmosféra, rytmika tentokrát dotažena k samé dokonalosti a já si tu jízdu užívám. Tobias opět na svých vokálech zapracoval, je mu rozumět a poslouchat jej je jedna radost za druhou. Desetiminutový epos uplyne a já s vědomím, že jsem se asi dostal za jeden z vrcholů desky, poslouchám třetí v pořadí, progresivní jízdu Ashen Crown, která mi ale na můj vkus přijde místy až moc překombinovaná a roztahaná. In Mourning se rozhodli jít doomovější cestou než doposud, a tak se na to snažím přihlédnout i při hodnocení jednotlivých skladeb, každopádně Ashen Crown je v mých očích/uších to slabší, co lze na desce slyšet - i přes přehlídku hezkých progy momentů a povedený breakdown, který dá vzpomenout na Monolith. Následuje hymnický opus Below Rise to the Above, který si kapela dovolila vypustit s předstihem a já se jí nemám vůbec co divit. Jedná se o druhý vrchol desky, nádhernou dojemnou skladbu s klidným rozjezdem na charakteristický clean zvuk a s Tobiasovým něžným zpěvem, která pak přeroste v majestátní hymnu se silným refrénem, tklivými melodiemi a několika zajímavými „djent“ pasážemi na kytaru.

Hned po ní nastupuje The Lighthouse Keeper, která svým riffováním a bubenickým tupáním přibližně v polovině své délky dá upomínku o tom, že In Mourning stále umí zahrát i na typicky švédskou melodeath strunu. Celkově se jedná o velice dobrou píseň, ale to, co následuje po ní, je opět něčím neslýchaným. The Call to Orion se rozprostírá na ploše 8 minut a 40 sekund, tudíž se jedná o druhý nejdelší song na albu. Po počátečním progy počítání se dočkáváme skvělých melodií, nabušené rytmiky a bouřného hlasu, a to vše jen proto, aby vše utichlo a mohlo dát prostor krásně vystavěné klidné pasáži, doprovázené ambientně naefektovaným brnkáním, procítěným zpěvem a znamenitým groovem z dílny fousáče Daniela. Se závěrečnou Afterglow se In Mourning loučí na doomovou, velice doomovou notu a já jsem na první poslech tak nějak spokojený.

A po dalších posleších? Ve srovnání s ostatními deskami je Afterglow progresivnější a doomovější, ubylo stylových odboček k melodeathu či metalcoru (viz album Monolith), přidalo se na atmosféře a deska tak jde ruku v ruce s poslední The Weight of Oceans (není divu, koncepčně jsou tyto dvě alba provázána), nicméně progresivnějším, méně písničkovým a tempově volnějším tempem. Velký plus vidím ve zvuku, na kterém je znát, že nebyl moc uhlazovaný a studiově upravovaný. Deska tak zní velice organicky a je pěstí na oko typickému modernímu metalovému zvuku (amp simulátory, všude triggery a samply, tuny autotune efektů). Na základě toho musím též vyzdvihnout výkony všech zúčastněných, ať už se jedná o skvělou rytmickou sekci (vedle Daniela Liljekvista spolehlivě a s přehledem drtí basu Pierre Stam, který má na starosti i texty), kytarovou složku, nebo znamenitý zpěv. Vše je na svém místě, fungující v naprosté symbióze.

Jako nedostatek bych místy označil překombinovanost (Ashen Crown, do jisté míry i The Lighthouse Keeper, ačkoliv tam je to méně očividné) a absenci oněch výše zmiňovaných stylových odboček, které podle mě chlapi zvládali s elegancí a grácií a jejich šikovné umístění ve skladbě dokázalo doslova divy.

In Mourning nikdy nebyli kapelou na jeden či dva poslechy, spíše jsou vhodní pro důkladnější, dlouhodobější zkoumání, a tak nejsou pro každého. Deskou Afterglow tento fakt jedině potvrzují a vytyčují nový směr. Dostali jsme naservírovanou koňskou dávku melancholického, epického, melodického a velice propracovaného progressive doom deathu, a jak s ním naložíme, je už asi jen na nás. Každopádně dokud tu budou kapely jako jsou In Mourning, kapely vybočující z davu, kapely dělající hudbu nezávisle na tom, co je teď v kurzu a co není, bude mi potěšením poslouchat nové a novější metalové desky.
 
Hodnocení předchozích alb:
 Shrouded Divine 70/100
 Monolith 100/100
 The Weight of Oceans 80/100