Black metal jako žánr je tuze zapeklitá věc a v podstatě asi neznám kontroverznější pohled na hudbu než očima jeho fanoušků. Jedněm jde o rychlost nebo melodii, druhým o zlo a trve pohled, třetí nesnáší čistý zvuk a budou tvrdit, že jde výhradně o atmosféru, čtvrtí neposlouchají dál než do r. 95, protože od té doby dle nich nic dobrého nevyšlo, pátí vyhledávají sladké symfo klávesovky, šestsetšedesátéšesté zajímá hlavně „sejtn“, sedmí nebudou respektovat jakékoli experimenty a jeho „špinění“, osmí naopak pátrají po všemožných bizarně obskurních projektech, deváté víc než hudba (nehledě na posuzování jí) nezajímá nic z toho. Sám se nacházím někde v rovině několika těchto možných aspektů jeho vnímání a uvědomuji si, jak radikální v názoru na některé kapely jsem (např. emoblečík WITDT za bm fakt nepovažuji, a nebudu!). Vyžaduji rychlost, experimentům se v něm nebráním vůbec, rád ale hudbě rozumím, čili dobrý, resp. srozumitelný zvuk preferuji, ale především silně hledím na atmosféru a i to „zlo“. Pokud poslední složka absentuje a muzika má odér na ohni opalovaných pampelišek, nepůsobí na mě hudba autenticky, zní mi odblackmetalovaně. Výkon nadlidský je pak veškeré tyto ingredience skloubit způsobem, aby majorita ohřebíkovaných pomalovanců kapelu ne respektovala, ale vůbec si ji pustila k tělu.

Proč zrovna toto vše píšu u recenze tuzemských Inferno, když black metal mám taky už vesměs roky odposlouchán (sic!), v jeho bažinách se jinak nebrodím a k nové zajímavé kapele se tedy nejčastěji dostanu na doporučení (alba měsíce, forum, diskuze)? Protože krom toho, že si připravuji hlínu pro následující odstavec, Inferno (kapelu jsem nikdy nijak zvlášť nebral) evidentně dorostli a pochopili - vystoupili z řady zdejších poserů a jako pár výjimek zde hrábli do své kapsy a vydali se splnit si konečně sen. K nahrávání se jali vydat do (své) země zaslíbené. Šestá deska Omniabsence Filled by His Greatness vznikla ve švédském studiu Necromorbus, kde ji produkoval Tore Stjerna. Pro obal, který je náramně povedený, pak Inferno oslovili Teitan/Fenomeno Design (Blut Aus Nord, Manes, Glorior Belli ad.). Deska tedy apriori má veškeré šance své fanoušky upoutat.

Co vedlo Inferno ke kroku takto investovat? Nebudu polemizovat a zůstanu u toho splněného snu. V každém ohledu se ale Moravákům povedl kousek vskutku husarský. Nejenže tady ta veškerá práce přinesla své koláče v podobě slušného kontraktu (polští Agonia Records vydali již předchozí, docela slušnou desku Black Devotion), ale už při prvním přehrání Omniabsence Filled by His Greatness si uvědomíte, že „právě teď se něco děje“, jelikož to, co na vás po spuštění alba ne dýchne, ale přímo sáhne (hned intro Pervasion je fakt temnota non plus ultra), nemá u nás – samozřejmě v black metalu – obdoby. Inferno totiž v celek spojili valnou většinu mnou zmíněných úvodních bodů. Deska má zastřený, tedy ideálně špinavě čistý srozumitelný zvuk a tu správně zlou auru a díky silně psychedelickému fluidu rozvrstvených a halucinogenních kytar se dá považovat za neklasickou, tedy i experimentální.

Zajímavý je formát alba. Je zde, vyjma intra, pouhých pět písní, které se rozprostírají na ploše takřka padesáti minut. Desetiminutové skladby v rychlém black metalu? Žádný problém, a to za absolutní absence nudy! Materiál je totiž dynamický. Bloky rychlých nihil pekel vkusně střídají i pomalé, ale strašně silné pasáže, ve kterých nad základem parádně vynikají podpůrné linky přes sebe vrstvených kytar (brnkačky, vazby, kila), často hrané snad přes flanger (oscilační efekt zvuku). To společně s jemně nahalleným hlasem (zpívá se česky!) nad jinak soudržným materiálem rozhaluje kompletně psychedelický opar a prostupuje jej, což celkovou agresivitu hudby s jeskynním zvukem a dunivou basou usměrňuje v jakousi vnitřně niterní implozi. Tyto podružné harmonie nad základem hudby (doporučuji také poslech na sluchátka, ledasco i po několika posleších objevíte) sice někdy udávají dojem rozplizlosti, ale zároveň jsou tak silně sugestivní, že nejenže naprosto do hudby vtahují, ale vytváří pocit bezčasovosti a oprošťují od přítomnosti; Omniabsence Filled by His Greatness de facto na padesát minut zastavuje čas. Schválně si dejte jen úvodní Pervasion s navazujícím masivem The Firstborn from Murk. Úctyhodné je, že Inferno si takto na desce nenašli pouze jednu polohu a že toto vše „božsky“ funguje ve všech tempech, těch pomalých snad dvojnásob. Nebýt ale technické zručnosti kapely (především v kytarových nápadech, nejmarkantnější to je asi v Metastasis of Realistic Visions), nic by ani v sebekvalitnějším studiu nefungovalo. A nic by nefungovalo, kdyby tam kapela nejela s jasnou představou.

Často po širém okolí pátráme, aniž bychom objevili, jaký poklad máme pod vlastním nosem. Nechci malovat žádné čerty na zeď, ale věřím, že po poslechu Omniabsence Filled by His Greatness se najde i pár jedinců, kteří s poslechem black metalu začnou. Na Omniabsence Filled by His Greatness se toho totiž odehrává mnoho. Je to střet čistého žánru s moderním pohledem (smíchejte Blut Aus Nord s Deathspell Omega a třeba Oranssi Pazuzu s Dodecahedron), ctí se tu tradice, ale nepoddává tomu, jak je uchopit. Žádné slepé vzhlížení k padlým modlám, ale mocně zlozřivá psychedelie proudící z hor šílenství. Nezemskost. Yog-Sothoth.