vaněna: Inferno je nejvýznamnější současná česká blackmetalová skupina. Jako účastník všemožných mezinárodních diskusních BM skupin musím potvrdit, že je taky jediná, která má světový ohlas. Poslední dvě LP – Omniabsence a Gnosis Kardias jsou desky vynikající úrovně, laťka pro novinku už asi nemůže být nastavena výš.

Recenzi ale nebudu začínat ohlížením za historií kapely. Jednak každý zájemce může na Marastu najít kompletní a komplexní informace o Infernu, ale především, nová deska se od předchozí epochy jasně odřízne nejen vizuálem, ale především úplně novým zvukem.

Budu se snažit držet při zemi, ale čtenářům, kteří už tu o nějakou mou recenzi zakopli, musí být jasné, že zvuk studia Emissary, tedy Stephana Lockharta, hodně uctívám. A Inferno si na novinku nazvanou Paradeigma vybrali právě tenhle jeho „trademarkový“ zvuk. Jádro kontroverze okolo Paradeigma bude právě v něm. Nové album je všechno, jen ne sázka na jistotu a od Inferna to určitě chtělo odvahu, vyjet ze zajetých kolejí. Dokonce si troufnu pochybovat, že skalní fanoušek první éry Inferna (řekněme do Uctívání temné zuřivosti) si vůbec k novince najde cestu. Naopak milovník intelektuálnějšího pojetí black metalu, který si, o tom nepochybujte, na Paradeigma smlsne, se bude ptát, jestli Paradeigma nebude jen dalším albem po Svartidaudi, Sinmara, Prison of Mirrors, Monte Penumbra a Rebirth of Nefast, které zní zastřeně, distorzně a hodně podobně. Má sice silnou atmosféru, ale posluchač se dost nadře, než si něco odnese.

bizzaro: Nebude se ptát. Hudebně i zvukově je Paradeigma jinde, a to nejen oproti právě uvedeným - to však každý, kdo zná Inferno z poslední dekády, zajisté chápe. Co však nemůžu říci, že by na mě z nahrávky hned vyskočil čert, natož svrchované zlo. A v tom asi spatřuji největší odlišnost a jedinečnost Paradeigma. Na druhou stranu šestatřicet minut dlouhá nahrávka určitě není „hodná“. Je temná až na dřeň, má silné tajemno, je nepredikovatelná a člověk neví, co se pod její suitou ukrývá. Čepele potřené ze žláz Taipana, nebo klíč k podzemní říši s tajemstvími Prastarých o původu našeho světa? A právě kvůli zvuku jsem v názoru byl dlouho ambivalentní.

Jak už u Emissary bývá zvykem, je zastřený, ale ne rozmazaný. Na jednu stranu má Paradeigma zběsilou útočnost a umí se do posluchače zakousnout, cupovat ho a nepustit, na druhou stranu v sobě Paradeigma má takové neurčitelné gotično (zvuk kytar je totiž dobarven něčím, co neidentifikuji – nějaké synthy?), to jej usměrňuje a krotí a posouvá do profánní, ale démonické majestátnosti. Stopa práce Emissary je citelná, ale charakter zvuku je jinde. Je mocný, zároveň ale vláčný a ne naprosto ostrý, takže neřeže, ale především až naposlouchávání nese ovoce v podobě samovolného zjevování detailů, v jejichž hledání bude dle trpělivosti a vlastního ucha každý jinak úspěšný.

Ruku v ruce to jde však i s hudbou, která se i od posledních dvou alb a EP posunula. Určitě tu ve vnímání svou roli hraje zvuk a nacházím v ní hudebně vše z předchozí dekády, zároveň, až na kosmické psychedelično, ji v její komplexnosti vnímám jako ten nevyřčený a chybějící dílek do skládačky nově formující se temné entity stvářené z nicoty oživlých stínů za dosud známými hranicemi. Kladu si totiž otázku, je to ještě black metal? V jeho obecně vnímané formě asi ne, v UG hlubinách určitě, ale přesto nad Paradeigma přemýšlím spíš jako nad spiritistickým či mysteriózním metalem.

vaněna: Čepele potřených ze žláz Taipana, to bych si, být Inferno, dal do hlavičky promomateriálů. Nádherná slova. A zároveň náznak odpovědi na otázku, jestli je to ještě black metal. Pokud pod black metalem chceme chápat formální znaky - blasty, tremolo picking, půltónové posuny mollových akordů a RIFFY, tak se Inferno odklonili od black metalu opravdu daleko. Ale to podstatné, totiž atmosféra, je nefalšovaně (autenticky!) blackmetalová. Prostředky, které k tomu Inferno tentokrát použili, jsou jiné; zvukově připomenou ledasco, od Lurker of Chalice po Falca, ale pořád prvotřídní. A jestli říkám prvotřídní, samozřejmě nemyslím v českým rybníčku. Paradeigma vyšlo na elitním labelu Debemur Morti a zapadá do špičky světového black metalu.

Ale zpátky k atmosféře a otázce po žánru. Rozhodně není náhoda, že na novince Inferna hostuje Hekte Zaren, která taky atmosférou spadá k black metalu, ačkoli byste asi těžko na jejích deskách hledali „koberce“. Jestli je nějaká blacková kapela, ke které se dá aktuální Inferno přirovnat, je to nejspíš Blut Aus Nord v jejich psychedeličtějších polohách a s hranicemi v ambientu. Co možná někomu chybí na agresivitě a taky zapamatovatelnosti, to bohatě vynahrazuje sevřeností a soustředěným budováním atmosféry. Když potom zazní vrcholné momenty ve finálních skladbách Ekstasis of the Continuum a Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time, stojí to opravdu za to.

Jestli říkáš mysteriózní metal, asi chápu, co tím míníš, ale naštěstí to není klišé - a přiznejme si, že v minulosti to hlavně v artworku s „mysterioznem“ - v uvozovkách - Inferno celkem přeháněli. Tentokrát z hudby fakt smrdí otrušík, myrha a pryskyřice. Myslím, že se Inferno povedlo vystoupit z komfortní žánrové zóny a udělat album, který je jedinečný. Nebudu už nadšení krotit, patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel a limitovanou edici jsem si v předobjednávce ujít nenechal.

bizzaro: Taky už jsem z alba nadšený, i když ho přes jeho mnohovrstevnatost nedokážu dekódovat. Čím víc ho ale poslouchám, tím víc se mi v nečekaných chvílích na mysl vrací jednotlivé motivy a celé bloky. S odstupem tak už neberu jeho prvotní nepoddajnost jako nedostatek, neb si primárně užívám jeho celistvost a všeobjímatelnost běsnivé energie a vírů děsivých atmosfér, jež svou vystrukturovanou a ne jasně zařaditelnou hudbou evokují pokroucené a těžce definovatelné obrazy, které s sebou přirozeně nesou chuť se nořit dovnitř a prožívat tu opojnou vyjetost opakovaně. Je totiž i při délkách skladeb poměrně chytlavé a adiktivní. Tepem, imagií i atmosférou.

Paradeigma je de facto sakrální soundtrack, v němž se lze ztratit podobně jako v jeho titulní kresbě. Epický příběh nebeského plavce a prvního astrobarbara Conana o několika dějstvích opakující se zkázy, odhodlání a nalézání vnitřní síly na cestě lemované ruinami jím dobytých andělských paláců k dosažení portálu do božského kontinua, kterou střeží sto Argových očí. Soundtrack předurčení s výlevy jak z Howardových neveselých vizí zasazených do astrálního hyperprostoru, kde vládne Bestie. Cože?

Nebojím se totiž u Paradeigma použít i šílených přirovnání jako blackový cyberpunk, psychotropní kraut post-black, kosmochedelický ambient apod. Snad jsem se nezbláznil, ale Paradeigma na mě působí takto mnohoznačně, přesto je nahrávka kompaktní, i když žánrově vystřeluje klidně až k… Daft Punk na opiátech v extrémním zvuku. Soundtrack k neexistujícímu filmu Tron: Dark Legacy.

Paradeigma je zázrak zrození, Paradeigma je smrt. Věčný koloběh a provázanost všech entit nesvázaných časem ani prostorem. Je to děsivý sen deziluzí a falešné svědectví o naší budoucnosti. Paradeigma je halucinogen. Tak jakou: Červenou, nebo modrou?