Gába: Slyš, že Malignancy vyhrotili během hodiny pět brk a šest piv s Defeated Sanity, hodili do přehrávače Perceptive Deception a jali se masturbovat nad přebalem Anatomize.

onDRajs: Tak takhle můj milý přítel hodnotí svůj nejnovější BDM objev. Překvapení přijde jako vždy v době, kdy to nejméně čekáte. Iniquitous Deeds jsou partička hošánků, kterým je kolem 22 let, na bradě pár chloupků, ale v jejich dětském pokojíčku plakáty s Míšou Jacksonem nečekejte. Popis jejich muziky, jak psal Gába, v podstatě sedí. Nečekejte žádná sóla, prim hraje POUZE A JENOM technická brutalita. A to srovnání s Disavowed? Hlavně kvůli jejich nekompromisnosti. Smažba od začátku do konce.

Gába: Bicmen si dal slušnou šlehu koksu namixovanýho s litrem adrenalinu, dostal epileptickej záchvat a zdálo se mu, že se transformoval v nadopovanýho králíčka Duracella. Kytaristovi na každý ruce vyrostl další prst a rozhodl se s pomocí kvadratické rovnice a tyčového mixéru dekonstruovat nejlepší BDM riffy západního pobřeží a blízkého okolí. Basák se prohlásil za introverta a zavřel se i s kytarou v temné komoře. Po týdnu vylezl a naštvaně prohlásil, že padesát technickejch a skřípajících psycho-riffů na jednu skladbu je strašně málo… a pár jich proto ještě přidal. Jediný zpěvák nemohl nic, jen neustále zvracel, a když se mohl konečně nadechnout, začal zvracet znovu.

onDRajs: Incessant Hallucinations opravdu nemohl vymyslet nikdo normální. Běžně chápající jedinec ještě pobere jejich slamovačky á la Defeated Sanity, ale u nich to končí. Dominuje pískací malignoidní riffařina, ale je to rovnější než tvorba zvrhlíků z Yonkers. Tempo je přehroceně rychlé (opět vazba na Disavowed), u typu sypaček si vzpomenu na stylotvornou legendární práci Mika Smitha na Effigy of the Forgotten. Ale tohle je rychlejší.

Gába: Výsledkem toho všeho je deska Incessant Hallucinations, aneb melodiím a podobným zbytečnostem vstup přísně zakázán. 

onDRajs: Přijde mi, že kapela desku odstartuje paradoxně nejslabším kusem. Přes 6 minut dlouhá Merciless Disintegration do zbytku desky ne úplně zapadá. Pak už to jede jako blesk na speedu. Škoda, že skupina nenahodí ještě jedno dvě vybrnkávací intra, jako tomu je mezi posledními dvěma skladbami. Album by to pročistilo a člověk by si od toho masakru trochu odpočinul. Deska každopádně stojí za poslech jen kvůli svému závěru. I kvůli němu mám pocit, že Iniquitous Deeds mají ještě mnohem na víc, než předvádějí na debutu. Poslední riff je ZJEVENÍ! Zní to, jako kdyby Dimebag Darrell vstal z mrtvých, vzal do ruky kytaru a začal hrát jako Ion Dissonance. Riff desetiletí!

Gába: Poslední riff je aspirant na cenu pro nejvymaštěnější BDM nápad všech dob!
 
Hodnocení: Gába 90, onDRajs 85