Vedle slušné koncertní aktivity o sobě plzeňští InnerSphere před čtyřmi lety dali zásadně vědět povedeným debutem Amnesia, který vyšel u MetalGate. Na něj zaznamenali melodický death metal s výraznou basou postavený na dvou kytarách, které dle potřeby přiostřují thrashingem a atmosféru vedle plno melodií dobarvují blackened polohami nebo jemnějšími brnkačkami.

I když melodický death metal pro jeho „veselejší“ náladu a častá střední (heavy) tempa moc neposlouchám, Amnesia se prvoplánové či vlezlé líbivosti i kýči vyhla a blackened polohy navíc desku příjemně osvěžují, byť žádná „černočerná“ to samozřejmě není. Proto jsem Omfalos s očekáváním, které ve výsledku dokáže ledasco zhatit, vyhlížel.

Úvod desky s tajemným názvem Omfalos, co před pár dny oslavila rok, ale vedle čistého, pevného zvuku hned naznačuje, že je tu něco jinak. Epický kytarový nápěv přepíná na vážnější a tesknější tón (vybavují se mi Moonspell), který, i když nemůžu Omfalos označit za smutnou (Wisdom), se desky drží po celou její stopáž.

Stavebním kamenem zůstal melodičtější death metal, ale vyšší otáčky motoru a blackovější prvky z debutu, které mě bavily, jsou tatam. Než po agresivnějších polohách Omfalos sahá radši po groovovém houpání a značně se přibližuje doomovému cítění a melancho náladám. A to je mezi Omfalos a Amnesia „zásadní“ rozdíl - nejen produkční (zvuk je o dvě třídy výš než debut - kompaktní, masivní a určitě mu napomohla i změna bicích/činelů), ale i hudební a v celkové náladě.

Atmosférická poloha značně zesílila, a to nejen přispěním klávesových podbarvení, i ve smyslu melodií, ale též skvělou prací s kytarovými zvuky a výtečně udělanými zpěvy, které jsou ve vícero polohách do muziky vhodně zasazeny do konkrétní nálady.

Vedle široké palety nálad a atmosfér jsou na Omfalos ale zásadní melodie, nejen dobře napsané a konzistentní písně, v nichž vyjíždí moderní i progresivnější smýšlení, z nějž mi inspirativně povylézají starší Opeth (Above), Gojira (Nature of Sorrow), SepticFlesh (The Darkest Hour, Fire) nebo třeba Megadeth, Faith No More (The Fall) či finské kapely (Wolfheart, Sentenced, Insomnium), které se v melo-deathu dotýkají až gotického zvuku, byť ten u  InnerSphere nenaleznete.

Skladby jsou ucelené, nečekejte žádný slepenec. Vyvíjí se, mají vždy propojující myšlenku, které se drží a kterou rozvíjí. U InnerSphere je znát, že při skládání nikam nespěchali a vše nechali dozrát. Riffů se totiž dá napsat mraky, ale Plzeňáci zřejmě měli silnou autokorekci a použili jen ty, u nichž cítili, že mají něco navíc, a ty, co i s odstupem budou posluchače bavit poslouchat a kapelu hrát.

Dosud jsem však neřekl, zda se mi Omfalos líbí. Prvotní rozčarování způsobené spíš než šokem tak přijmutím nového směru se ale rychle rozplynulo a Omfalos se mi svou náladou a melodiemi, které nejsou komplikované, ani postavené na běhání po hmatníku, v jednu dobu doslova zažralo pod kůži a ani po roce poslouchání mě neomrzelo. A i když ty melodie jsou vlastně jednoduché, jsou uvěřitelné a nesou prožitek. Když se do vás totiž dvoukytarový zápřah Míra/Lukáš opře, místy to s vámi vyvoláním nějaké osobní nebo hudební vzpomínky na klíčovou desku z před dvou dekád až pohne. Však ve tvorbě InnerSphere se realita prolíná s nadpřirozenem a nesou se myšlenky tíhy existence. A ty své do Omfalos vložili i sami autoři.