Když v roce 2015 ještě absolutně neznámí Bělorusové vydávali debut Infinite Fields, tehdy vlastně ještě jako duo, vsadili tak nějak všechno na jednu, resp. dvě karty. Na bicí stolici přizvali Lyle Coopera, bývalého to bubeníka The Faceless (desky Planetary Duality a Autotheism nebo vynikající prvotina Abhorrent Intransigence rovněž z roku 2015) a svůj technický death metal podpořili orchestrací, a takových desek v žánru neznáte desítky. Už v té době jsem jim proklamoval zářnou budoucnost a v dubnu 2015 o nich psal: „Duo Bělorusů z Minsku produkuje technický death metal podpořený orchestrací, která hudbu vkusně doplňuje. Vsadím se, že toto album bude na konci roku v žánrových rekapitulacích silně promlouvat.“

Irreversible Mechanism by se v té době dali přiřadit někam ke kapelám amerického střihu typu Inanimate Existence, Inferi, Arkaik, Mordant Rapture, v určitých aspektech mě - už mimo Státy - napadají i australští The Ritual Aura, z Evropy Obscura, Virvum (děláme 15.3. ve Vopici) nebo - kvůli symfonické složce - moskevští sousedi Scrambled Defuncts, kteří ale oproti IM byli více brutal a tu symfonickou část ve zvuku protěžili o hodně více. Pro debut jsou signifikantní fajn melodie, schopné skladby, kde se jen nepidlikalo, nechyběly ani silnější nápady a „orchestrace“ byla decentní. Nic nebránilo tomu, aby se Irreversible Mechanism pod křídly finských Blood Music nestali jen lokálním úkazem.

Uběhly tři roky, a aniž bych o Irreversible během té doby víc slyšel, nová deska bez většího promo humbuku mi přistála na stole. A i když v meziobdobí týpci z Minsku koncertovali, ani nová deska nenese jméno permanentního bubence. Pro nahrávání alba byl tentokrát přizván Dan Presland z Ne Obliviscaris, který mu dopřál poctivou péči a skladby doprovází tak akorát přesně v duchu hesla prdele a hrnce.

Bylo jasné, že jen bohapusté zopakování Infinite Fields neuspěje. Otázkou bylo, jak si autoři na nové desce poradí s dvěma odlišnými světy: složitě napsanými kytarami a pompou symfa. Pokud by těmto aranžím dosadili důležitost role kytar, obával bych se střetu dvou vzájemně se rušících, propletených a rádoby doplňujících se linek, kdy by každá z nich byla soběstačná. Megalomanský chaos a rozbití soudržnosti.

Jenže když se do Immersion vnoříte, kapelu de facto nepoznáte; stačí jen úvod alba s čistým hlasem. Žánrově samozřejmě zůstáváme na pilířích tech deathu, ale vše je od základu až na pár kytarových drobotin (třeba závěr Existence II - Collision) naprosto překopané. Nebudeme si nic nalhávat, kytary na debutu revoluční nebyly a nový svět nevyjevily, ale práce to byla odvedená věru dobře. Nová deska ale ve způsobu psaní kytarových linek, pojetí jejich zvuku i celkového skladatelství postoupila skutečně o mílové kroky. Určitě i nejen pročištěním za sebou jdoucích (a tedy i podobných) nápadů.

Parta kolem Vladislava Nekrashe totiž dala vale symfoničnu a vydala se, snad vlivem Fallujah a jejich The Flesh Prevails (např. Awakening), vstříc průzkumu atmosférické, možná bychom mohli i říci ambientnější podoby tech deathu. Skladby sice ve stopáži droboučce nabobtnaly, ale co se počtu nápadů na skladbu týče, je zde markantní zeštíhlení (přesto forma není vždy typicky písničková) a prim hraje soustředění se na atmosféru, takže i nápady kapela drží v otěžích mnohem delší čas. Na ně nabaluje tóny akustických, resp. nezkreslených naechovaných kytar, jimiž hezky proplouvají linky basy. Atmosféru zde prostě neobstarává symfonická či smyčcová složka, ale co do linky zřetelné kytary a hrátky s jejich zvuky, plochami a vazbami. Každá z písní má silný ústřední motiv (opravdu pomohlo ubrání počtu nápadů, materiál tím získal na údernosti a zvýraznění konkrétních prvků), který skladbou průběžně proplouvá. Důraz se klade i na jasnost a porozumění vyjádření komplexního projevu kapely, čili vše je servírováno na velkém podnose, aby se složky celého menu nekontrolovatelně nesmíchaly a každá z ingrediencí chutnala, jak byla kuchaři u strunných nástrojů připravena. To mi napovídá něco o jasném záměru a pochopení vlastního vyjádření i nalezení stylu svého sdělení.

Co do vlivů jsem už zmínil Fallujah, ale na nich nová tvář Irreversible nestojí. Cítit jsou i Cynic (třeba Footprints in the Sand), Rivers of Nihil a kapely, jež ve vínku mají přídomky post (black?) nebo shoegaze.

Od debutu prostě posun jako hrom. Vše - produkce, instrumentace, schopnost vyjádření se i zaujmutí posluchače - o několik levelů výše, naprostá otevřenost okolním vlivům a snaha tvořit hudbu bez zábran v moderním hávu. Tohle pro mě znamená jednu z cest budoucna death metalu.