Iscuron hraje hudbu na pomezí black metalu (bicí), dungeon synthu (syntezátor) a diskotéky (třeskuté melodie). Pokud se vám z takové kombinace lehce bouří útroby, nedivím se. Kupodivu s podobným mixem nepřišel Iscuron (jak jinak než jednočlenný projekt z Itálie) první. Hodně podobně totiž zní některé skladby mnou vysoce oblíbeného španělského (musím vůbec psát, že jednočlenného?) projektu Conjuro Nuclear. Bohužel, kvalitativně za Conjuro Nuclear, které jde brát smrtelně vážně, dost pokulhává. Ale pěkně popořadě.

Sedm treků na třiceti sedmi minutách rozvíjí epičtěji pojaté taneční skladby se středověkým nádechem. Jsem si vědom toho, jak bizarně to zní, ale je to opravdu tak. U syntezátorové hudby podle mého soudu všechno stojí a padá s kvalitní melodií. Tam, kde se melodie podařila, což je případ titulní písničky The Nothing Has Defeated Atreyu nebo Caterina 1667, tam to docela funguje. Tam, kde jsou melodie slabé, se Iscuron, který vnímám jako ve své podstatě projekt jednoho nápadu, bortí jako domeček z karet. Akustické nástroje a jiné výplně vůbec nepomohou a jsou naprosto zbytečnou vatou, snažící se utěsnit nesmyslně rozsáhlou plochu skoro 40 minut.

Úplně klidně si umím představit, že titulní povedený song mohl, mít trošku upravenou aranž, v roce 91 znít z rádia. Neumím si naopak představit nikoho soudného, koho by celé album mohlo v roce 2021 bavit víc než jako podivná recese. Jenže ona to jako podivná recese funguje docela dobře a určitě nejde o sračku jako jsou různé dungeon synth osmibitové projekty, které se nedají poslouchat ani jako podkresová hudba. Triviální a vlezlé melodie jsou totiž docela vtipné, a obě už zmiňované skladby se mi v hlavě nejednou samovolně rozezněly. Ruku na srdce, tohle se mi u náhodných prom, které ze sebemrskačské svévole volím k recenzím, opravdu nestává. Navíc bicí, ať už jsou provedené živě, nebo, jak si myslím, naklikané, zní v kombinaci s roztodivným mixem žánrů opravdu dobře, propracovat jednotlivé songy, přidat tu a tam nějakou kontra-linku a black trance by nakonec mohl být zajímavý žánr.

K vizuálu a tématům textů se raději nebudu vyjadřovat, ale na nějaký velký stěr to v kontextu žánru taky není. Byť „Billions of Artax in the swamps of sadness / There is no hope for our land“ není přímo textařský klenot, známe mnoho horších, jak v black metalu, tak především v dungeon sythových kobkách.

Závěrem: víc než kdy jindy doporučím kliknout si na přehrávač, protože o kvalitě Iscuron si rozhodnete sami během pár vteřin. Za mě to je dost zajímavé na dva tři poslechy, případně jako kuriozita na pobavení přátel.