Letošní novinka Eternal Rituals for the Accretion of Light je již na první poslech jiná než starší tvorba Junius, ale nedá se říci, že by kapela na svoji minulost a úspěšné desky Reports from the Threshold of Death anebo Martyrdom of a Catastrophist nějak rezignovala. Stále jsou slyšet novoromantické melodie a zůstala z větší části i shoegaze nálada. Nezměnil se ani výrazný, pro tuhle partu určující, charismatický zpěv, nicméně nelze neslyšet, že Američané uskutečnili impozantní krok od post-rockového preludování směrem k větší průraznosti. Nové skladby jsou po zvukové i po skladatelské stránce mnohem údernější a minimálně v první polovině alba i o dost tvrdší. Bicí jsou silovější, kytary hlasité a zboosterované a celkově se nehraje pouze na zasněnou, melancholickou notu, ale více paří. Slovo metal je možná stále příliš silné, nicméně Junius se jeho významu s novou deskou výrazně přibližují.

Ono to ale není až zas takové překvapení, jak by se mohlo na první dojem zdát, protože již dva roky staré EP Days of the Fallen Sun se neslo v duchu mírného přitvrzení. Novinka tedy tento trend jen definitivně potvrzuje.

S poctivě rockovým, skoro metalovým pojetím věci jde ale sympaticky ruku v ruce i snaha o přímočařejší vyjádření a výrazné melodie. Výsledkem je tak i nemalý počet hitových skladeb. Tedy ne že by se Junius tlačili do mainstreamu, tahle kapela asi navždy bude spíš underground, ovšem mezi žánrem vytyčenými mantinely dokázala nahrát materiál, který je jednoduše chytlavý. March of the Samsara, A Mass for Metaphysicians, Clean the Beast anebo závěrečný žalm Black Sarcophagus – to jsou prostě vály, které máte chuť poslouchat opakovaně a nemusely by se za ně stydět veličiny typu Deftones nebo Katatonia.

Plusem je pak ještě zajímavost, že album Eternal Rituals for the Accretion of Light funguje jako klidný relaxační podkres, stejně tak jej ale i můžete vohulit a pařit u něho. Hudba je to totiž nejen akorát tvrdá a hlasitá, ale zároveň i příjemná, melodická. Skladby mají akorát délku, takže nehrozí post-rockově-melancholická unylost, nekoná se ale na druhou stranu ani nijak výrazné zjednodušení. Prostě všeho akorát a výsledkem je hudba pro každou příležitost.

Junius, jakkoli jejich předchozí nahrávky nebyly špatné, se podle mě na novince našli a stávají se jednou z nejdůležitějších kapel žánru, který ale nyní ani nedokážu moc pojmenovat. Na albu je ke slyšení valivý hutný zvuk Deftones, něco z post-metalu typu třeba A Storm Of Light či gothic-doomové nálady Katatonia, a kdybyste si odmysleli kytary, tak melodika zpěvu odkazuje až někam k Depeche Mode. Kombinace je to podivná, ve výsledku však funkční a příjemně poslouchatelná. Junius zkrátka bodují.