Kauan byli zprvu kapelou jednoho člověka – Rusa pocházejícího z Čeljabinsku Antona Belova. Až do desky Kuu… vydává v podstatě sólovky, což se mění v roce 2013 s příchodem celého ansámblu, jehož složení vydrželo až do dnešních dnů. Belov nicméně zůstává tvůrčím mozkem kapely, která podle dostupných informací nyní sídlí na Ukrajině.

Rusko je momentálně v doom metalu světovou velmocí, byť ve své domovině schovává spíše záležitosti utajené v přítmí undergroundu. Začátky Kauan bývají do doomu zařazované, ovšem do zatěžkaných hřbitovních kytarových kil jejich hudba ukovaná není. Belov víc tíhne k éteričtějšímu postmetalovému vyznění (a folkovými inspiracemi), které z logiky věci také tíhne k melancholii, leč nabízí vzdušnější polohy než zakopávání hrobů pod příkrov zeminy. Kapela se postupně vzdaluje metalovým kořenům – na konci této tendence stojí křehká deska Kaiho, která se prezentuje jako konejšivý post-rock.

Na deváté řadovce ovšem Belov a spol. opět přitvrdil. Lídr kapely má rád koncepční alba, kterými vypráví příběh a Ice Fleet není výjimkou. Sorni Nai se točil kolem tragické Ďatlovovy expedice na Uralu, Ice Fleet vypráví příběh zamrzlé lodi, kterou našli v roce 1930 pohřbenou v severním Rusku v moři ledu i s její posádkou. Co se stalo? Kdoví? Evokace posluchačovy fantazie je odrazovým můstkem pro Belovovu tvůrčí vizi. Jestli je v něčem síla Ice Fleet, tak je to sugestivnost obrazů, které její hudba vyvolává. Už jen intro s křupajícím dřevem houpající se lodi bez života je jako vstup do jiného světa, který vás na 41 minut vtáhne dovnitř a pohltí vás svou bezčasovostí.

Těžko si v období říjen - březen představit lepší desku na dlouhé večery, než je Ice Fleet. Po náročném dni plném všedních starostí se natáhnout, vypnout a nechat se přenést daleko od civilizace, kde vládne krutá příroda a člověk tu je jako bezvýznamný mraveneček. Už při druhé Taistelu (skladby na sebe navazují a volně se do sebe přelévají) se dojem rozlehlosti krajiny umocňuje, je jako plavba severskou krajinou ticha. Belov pomocí své hudby přehrává film, vybírá jednoduché tvary a linie a jejich čistotou dosahuje maximálních výsledků. Navíc si důsledně pohrává se zarámováním jednotlivých skladeb do celého příběhu. Po hřmotném doomovém pochodu přijde s Maanpako až ambientní zklidnění prokládané s nablacklým metalovým riffem a nakřáplým vokálem, kterého je jinak na celém albu jako šafránu. Kutsu a Raivo jsou dalšími z mistrných příkladů připodobnění sibiřských dálav a zejména úvod druhé zmíněné věci mi připomíná jejich krajany Below the Sun. I přes paprsky naděje vše spěje k tragickému vyústění - závěr Ote obstarává rostoucí postmetalový klimax, který se po vyvrcholení vrací na samý začátek desky – houpání lodi, šplouchání vody a jemné nahalované kytarové vybrnkávání.

Kauan se dost možná podařilo nahrát nejlepší počin. Ty dřívější trpěly určitou naivitou, ale i otravnou vlezlostí, situace se sice láme u Pirut a následujících desek, ale vždy u nich „něco“ chybělo. Na Ice Fleet Belov pracoval mnohem déle než u předchozích desek a je to sakra slyšet.