Představte si, že jdete s kámošem, a na cestě před vámi leží hovno. Řeknete „bacha!“ a kámoš ho překročí. Pohoda. Ale teď si představte, že kámoš místo toho to hovno vezme a s rozpustilým výrazem si ho namaže na tvář. A na váš šokovaný či nechápavý výraz řekne: „No hovno! Super ne?!“

Tím nechci naznačovat, za co hudba dnes recenzovaných Keys of Orthanc stojí. Je ale potřeba si uvědomit, že každá kapela usiluje o něco jiného, a že dokonce občas úmyslně běží vstříc tomu nejhoršímu kýči a s rozkoší se v něm vyválí přímo před vašima očima.

Říct, že se Keys of Orthanc (alias Dorgul na všechny nástroje + vokály Harslingoth) inspirují dílem J. R. R. Tolkiena ani zdaleka nevystihuje hloubku ovlivnění. Ostatně sám název kapely odkazuje k Sarumanově věži. Proti tomu nic, z Tolkiena má konec konců jméno i B****m, že. Tematika je jasná, některé songy, nebo jejich části jsou přímo v elfštině a určitě je moc dobře, že jim není rozumět. Patetické deklamace shrnující některé dějové linky Pána prstenů jsou totiž na albu tím nejhorším. Pro předchozí Unfinished Conquest bylo požehnáním, že se vzdala vokálů. Co to ale bylo platné, když její dungeon synth nudil takovým způsobem, že pokus o její poslech skončil nevyhnutně jako unfinished conquest, že by sebereferenční žert?

A pak je tu ještě obal. Že někdo miluje fantasy, Tolkiena, epickou podívanou, tomu rozumím. Ale vrazit si přímo na obal tu nejprovařenější scénu z Pána prstenů, a ještě v provedení Stephena Grahama Walshe, tzn. v tom nejnaivnějším provedení s prapodivnou paletou barev... Nezbývá než zopakovat, co jsem řekl shora, sám si Dorgul to hovno po tváři maže.

To všechno je ale jen vnějšková záležitost a všechno bych odpustil za kvalitní náklad riffů, za pořádný hevačový sóla, za radikální pidlikání, při kterým běhají hobitci po špičkách. Jo, přiznám to, těšil jsem se na Bal Sagoth fantazy mrdárnu, symfonicky třeba nesmyslně nahrocenou. Jenže Keys of Orthanc jsou spíš průměr, než zábavná kuriozita. Jejich pojetí black metalu má daleko blíž atmo-melodickým spolkům jako jsou Rauroch nebo  Agalloch , než k pořádnému Summoning worshipu. A právě v těch pasážích, kde hraje atmosférický melodický black metal se docela s přehledem do té lepší části průměru vyhrabou. Kromě rhapsoďácké I’ve Seen the Dragons Fly (refrén se opakuje 7 krát, a potřetí už tenhle song poslouchat nebudu, tak jestli si počet chcete zkontrolovat, přikládám v přehrávači) je samotná hudba vlastně docela v pořádku. Těžko doporučit konkrétní skladbu k poslechu, protože skoro každá je zdrbaná buď nehorázně hloupým textem, epickým intrem, tupým klávesovým „jakože dungeon synth“ riffem, pompézní fanfárou nebo patetickou deklamací, která všechno zase shodí.

U předchozích desek Keys of Orthanc (s výjimkou Unfinished Conquests) jsem možná nezažil tak intenzivní chvíle trapnosti, ale i sama hudba mi přišla méně výrazná. Je tedy možné, že jednak se Dorgul zlepšuje, ale jednak má taky čím dál horší vkus. 

Možná si někteří pamětníci vzpomenou na pravděpodobně nekomičtější blackmetalovou nahrávku všech dob: Mystic Circle – Drachenblut. Posměváčkům, jako jsem já, bych doporučil sáhnout po tomhle nestárnoucím klenotu, protože u Keys of Orthanc se ani zlomyslně nepobavíte. Je to prostě jenom průměrný black metal „obohacený“ a plno symfonických pentliček a kýčovitých vložek.