S Khôra se nad jejich debutem setkáváme s vyhranými a zkušenými muzikanty. Jenom namátkou řeknu, že v soupisce najdeme ex-členy řady kapel jako Dodheimsgard (basa, Lars-Eric Måløy) a Haimad (Kjetil Ytterhus, klávesy). Zbytek si zájemce dohledá, já dodám podstatnější věc, a to, že zdání „mezinárodní allstars“ je liché, protože hudební gró má na svědomí jediná osoba – Oleg I. V minulosti se podílel jako bubeník na mnoha projektech, ale že bych jeho nebo ty projekty znal, rozhodně říct nemůžu. Podíl ostatních (Bill Kranos, Wayne Ingram a Daniel Müller), kteří jsou podepsaní pod klávesy efekty je s otazníčkem. Na předchozím EP Málenskij Robot je Oleg I. jako jediný instrumentalista a docela doporučuju jeho poslech, protože je to krásná přípravná studie na dlouhou desku, bez efektů, bez creepy atmosféry, beze všech zvukových čar a kouzel.

Khora se na své první dlouhé desce prezentují kombinací rychlosti a vybroušené techniky, zajímavé a někdo by dokonce řekl unikátní atmosféry. Zvuk je ostrý a blackmetalový, songy jako by vypadly z prog/death učebnic. Konzervativně se drží kolem délky 3-4 minut. Scifi nálady připomenou Dodheimsgard z jejich zajímavějších desek a mně připomněli i neprávem zapomenutou Czarlovu post-VBE formaci Virus. A jestli mám zmínit ještě ultimátní inspiraci, pak jí budou nepochybně Ved Buens Ende, bez kterých by tahle větev na metalovém stromečku asi nevyrašila.

Do téhle základní kostry se potom zaplétají i lehce disonantní prvky v kytarových riffech. Přestože infernální rychlost, blasty a hrubý vokál navozují místy přísnou atmosféru hodnou pravověrného black metalu, většinou je rychle vystřídají v mezihrách melodické linky a spacy reverby na kytarách. Nejsem expert na space/prog/tech/black/death/avantgarde ale asi bych hledal i podobnost s Ars Magna Umbrae a zlomyslník by do kotle ingrediencí přihodil postmetalový feeling, ale bez toho my se obejdeme. Celek se velice dobře poslouchá a přitom nejde, až na drobné výjimky (Sempiternal), posluchači vstříc, že by to byl nějaký kýč, jak by mohla napovídat obálka, to už vůbec ne.

Nejsilnější momenty alba jsou vysloveně skvělé a u prvních poslechů jsem nadšení nijak nekrotil. S přibývajícími poslechy jsem se nechal méně a méně okouzlovat parádním zvukem a klávesovými feelingy, kostra riffů, blastů a sypaček je ale pořád dost silná a udrží pozornost.

Tři vesmírné entity na obálce přiznávají scifi inspiraci asi víc, než návaznost na Platonův dialog, podle kterého je deska pojmenována. Řeknu ale rovnou, že tuhle linku se mi v recenzi moc nechce rozvíjet, protože texty v době psaní ještě nemám v ruce.

Naprosto chápu, pokud výsledek bude pro někoho spíš směšný. (Zdravím fanoušky Perry Rhodana!) Za mě jde o perfektní debut, precizně zahraný, o hudbě se zjevně přemýšlelo a inspirace nepřechází v kopírování.