Dostal se mi do rukou velmi zajímavý bootleg, o kteréžto dojmy z něj bych se rád podělil s lidmi, které zajímá, dle mě jedna z největších osobností metalového světa, velmistr horrorových příběhů, vyjímečný zpěvák, skladatel a v neposlední řadě i žijící legenda – King Diamond.
Za tu hromadu let, co se věnuji tvorbě KD se mi do rukou dostalo několik audio i video bootlegů a ne každý byl tak kvalitní, jak po zvukové tak po instrumentální stránce, jako právě tento záznam koncertu z loňského US tour k novince The Puppet Master.
Jelikož KD se svým bandem nejel žádné tour k předposlední fošně Abigail 2, hodlal to řádně napravit a tak se první část záznamu opírá o skvělá alba Abigail a Abigal 2. Nutno hned na úvod dodat, že fanoušci toho večera vytvořili báječnou atmosféru, kdy nejen že skoro po každém kousku skandují „…Diamond,Diamond…“, ale projevili i nemalou znalost všech textů. Začínáme intrem Funeral (Abigail), které i za ta léta působí opravdu velmi mrazivou atmosférou. Nepřichází Arrival (jak je tomu na originál CD), nýbrž A Mansion in Darkness (Abigail) a první čeho si hned všimnete je, že King má výbornou formu. Přiznám se, že takhle jsem ho ještě zpívat naživo snad nikdy neslyšel. Je pochopitelné, že většina pasáží je velmi těžká a naživo téměř nezazpívatelná, ale jak je vidět, King hodně pocvičil (hehe, tomu jsem opravdu rád, protože obzvlášť koncerty Mercyful Fate jsou ta pravá „hrůza“ a někdy je to fakt katastrofa, za což určitě může i zbytek kapely, který je jednoduše slabota a s tímto bandem se NEDÁ absolutně srovnat) a sem tam zaslechnu i nějakou smyčku s ostatními studiovými hlasy. The Family Ghost je koncertní tutovka, na které toho není moc co zkazit. K mé obrovské radosti následuje Black Horsemen (Abigail) s nádherným akustickým intrem. Zazpíváno i zahráno za jedna. Následuje Spare This Life (Abigail 2) a jízda Mansion in Sorrow (Abigail 2). Jak je vidět, fanoušci si hodně užívají, protože hulákají (rozuměj „zpívají“) o sto šest. Zařazení Spirits (Abigail 2) taktéž kvituji, velmi výrazný kus, ve kterém si King šibalsky poradil s druhou částí refrénu. Outro Sorry Dear (Abigail 2) uzavírá první část koncertu.
Druhou část otevírá naprosto bez chyby zahraná i zazpívaná Eye of the Witch (The Eye). Po té poprvé King promlouvá k fanouškům a děkuje jim za vše a hlavně oznamuje zprávu, na kterou čeká asi každý jeho fanoušek, že během probíhající šňůry nahrávají každý koncert, aby následně vybrali, sestavili, zmixovali a vyvrhli mezi nás dlouhá léta očekávané oficiální živé album. Po tomto krátkém „projevu“ oznamuje další válec, kterým je klipovka Sleepless Nights (k mé lítosti jediný song z Cospiracy, fňuk). Ale ouha, tady to kapánek kolísá. Tenhle štych je velmi těžký a je slyšet, že Kingovi to hlasově vychází tak tak. Hlavně v první sloce je to uši trhající, žel i mistr tesař se někdy utne. Přichází čas představit novinku The Puppet Master, která je zde zastoupena titulním šílenstvím, Blood to Walk a nádhernou polo-baladou So Sad. Právě v posledně zmíněném kusu můžeme slyšet živě i Livii, která se objevuje na studiové nahrávce. Žel pan zvukař jaksi zapomněl popotáhnout její hlásek trochu výše. Ale i tak se zdá, že jí nedělá problém zazpívat její party, jen je její hlas naživo jaksi nevýrazný. Ihned po So Sad nastupuje první rána – Welcome Home (THEM).
Tohle nemá chybu, všechno šlape na výbornou a fanoušci jsou ve varu, což dokazuje bezmála dvouminutový potlesk po skončení téhle klasiky. Druhá rána – The Invisible Guest (THEM), se vším, co k ní patří (včetně kláves). King zpívá jako o život a ani by vlastně nemusel, protože lidé zpívají i za něj, což si patřičně vychutnává a nechává je se dostatečně projevit. Burn (The Eye) – paráda, na živé provedení tohoto kousku jsme všichni čekali 13 let. Už dávno vzrostlá atmosféra na nejvyšší možný stupeň snad ještě stoupá dvojicí posledních skladeb, které sahají snad až ke kořenům samotného ďábla. Ale před tím ještě nezbytné představení členů kapely, takže: Mike Wead (kytara), Hal Patino (bass), Matt Thompson (škopky), Livia Zita (zpěv) a následuje obrovské skandování „…Andy, Andy…“, kdo jiný než Mr. Andy LaRocque (kytara). Dostáváme se tedy k poslední fázi, kterou obstarávají již zmíněné dvě ďáblovy kompozice: Halloween (Fatal Portrait) & No Presents for Christmas.
Uff, tak a je konec. Mě jen nepopsatelně mrzí, že jsem nemohl být u toho. Doufejme tedy, že k nám letos KD se svou družinou zavítají, protože by byla věčná škoda, nevidět a neslyšet v jaké formě se dnes Mr. & his band nachází!!!!
Na závěr bych chtěl poděkovat jedné osobě za zprostředkování tohohle mnou, navýsost ceněného bootlegu. Díky Pavle.

18/91:13