Nová placka krále horrorových příběhů je jedním slovem úžasná. Po tolika letech a nahraných albech by člověk čekal už konečně nějaký propadák nebo slabší desku a ono pořád nic. Faktem je, že by se našlo pár nahrávek, které kapánek vybočují z laťky, kterou King nastavil určitými alby a samozřejmě, že takové klenoty jako Abigail, Them či Conspiracy už nepřekoná a asi nikdy znovu nenatočí. Ale to vůbec nevadí, protože přichází The Puppet Master.
O příběhu se zde moc rozepisovat nebudu, jelikož by to bylo na dlouho a jednoduše si ho musí vychutnat každý sám, nejlépe (kromě poslechu samozřejmě) přečtením textů v bookletu či novinky v podobě přiloženého DVD, kde celý příběh vykládá samotný mistr. Tato myšlenka se mi jeví jako výborný nápad a doufám, že se v budoucnu dočkáme i podobného nosiče, na kterém by fanoušek nalezl všechny klipy, případně i nějaký ten koncert. Pojďme teď k aktuální nahrávce, která vás hned na první poslech překvapí skvělým zvukem. Vůbec, těch překvapení se zde najde spoustu a postupně se k nim dostaneme.
Úvodní intro Midnight je pojaté klasicky „diamondovsky“, jak jsme si už za ta léta u něj zvykli. Následuje otvírák, titulní The Puppet Master, který kolem vás profrčí v rychlejším nasazení a už tu máme Magic. Střední tempo, zdvojené hlasy v refrénu a (!!!) ženský hlas hostující zpěvačky Livie!!! Věc u Kinga dosud neslyšená a pro některé fans nepochopitelná, ba až infarktu hodná. Ti, kteří přežili první šok a zůstali naživu, udělali dobře, protože přichází Emerencia, kde uslyšíme nejen zabijácké kytarové riffy, které mají na svědomí pánové Andy La Rocque a Mike Wead, ale zase onen andělský hlas slečny Livie (geniální sólo mezihra). Blue Eyes překvapí výbornými aranžemi klávesových nástrojů a následuje Ritual, který vás dostane do kolen svým úvodním temným riffem. Při No More Me vám bude běhat takový mráz po zádech, že na to do smrti nezapomenete. Šlapající Blood to Walk je koncertní tutovka, kterou bude jistě Kingova družina velmi ráda a často hrát. Dostáváme se k Darkness a zase slyšíme zabijácky chytlavý refrén, kde si to “rozdávají“, kdo jiný, než Livia a King. Po tomhle štychu už vám bude vše jedno a následuje překrásný duet So Sad. Tento skvost obsahuje úplně vše, na co jsme si u Kinga za ta léta zvykli. Jakási parodie na baladu, prostě něco nového, ale stylově naprosto v pořádku a z konceptu celé desky nijak vybočujícího. Střídající se smutné melodie ve vás rozhopádně vyvolají pocit šílenství, radosti, smutku i bolesti. Nádhera. Venku padá sníh a ocitáme se ve vánoční náladě, kterou nám ihned pokazí šílený riff pánů u kytar. Christmas (obsahující melodii The Little Drummer Boy) je vykutálený a originální song, který vás opět utvrdí v tom, že překvapením pořád není konec. Obzvláště divadelní potlesk stojí za to a Livia opět dokazuje, že její úloha na téhle fošně má význam a určité opodstatnění. Tak vážení, dostali jsme se do finále v podobě Living Dead. Lepší a našlápější závěr jsme si ani nemohli přát. Skvostné sólo a velmi procítěné outro, které zakončuje tuhle ojedinělou výpravu do 18. století, ve kterém se příběh odehrává a do města Budapešť, které si King tentokrát pro svůj příběh vybral.
Takže co říci nakonec? Své letité fanoušky mistr určitě nezklamal a myslím, že mu jich po této nahrávce opět pár přibude. Zkuste se na chvíli v tom dennodenním kolotoči zastavit, v klidu se natáhnout, zapálit svíčku a vsunout do přehrávače CD The Puppet Master. Vřele doporučuji, nebudete zklamáni.
PS: To bodování mě fakt motá. Je jasné, že se nedá nic srovnávat s již zmíněnými klenoty a nemůžu dát tudíž plný počet bodů, ale copak se dá bodovat něco, co je téměř nadlidské??? No… sere pes.

12/55:43