Básník a zpěvák Roger Robinson poprvé spolupracoval s Kevinem Martinem zřejmě na singlu Dead Man’s Curse v rámci projektu Techno Animal v roce 2001. O sedm let později se znovu sešli na London Zoo, přelomovém albu Martinova sólového projektu The Bug, kde se Martinovi líbil Robinsonův příspěvek (skladba You and Me) natolik, že s ním založil projekt King Midas Sound, ke kterému se připojila také další vokalistka Kiki Hitomi. King Midas Sound dosud vydali dvě LP a několik kratších nahrávek, vesměs dobře přijatých. Loni odstartovali kolaborační projekt, v jehož rámci budou spolupracovat se čtyřmi osobnostmi z různých hudebních sfér na čtyřech různých albech. Prvním osloveným byl rakouský kytarista Christian Fennesz, další jména zatím nejsou známa.

Při oznámení kolaborace oblíbených muzikantů posluchač zpravidla doufá ve vznik burroughsovské „třetí mysli”, tedy ve schopnost hudebníků opustit své naučené formule a na cestě za tím druhým vytvořit něco nového. Těžká metafyzika. Jinak řečeno, měřítka na kolaborace mi přijdou moc přísná a víceméně mi v tomto ohledu stačí, když hudebníci přizpůsobí své trademarkové postupy osobnosti spolupracovníka a povaze kolaborace, tedy když se snaží o vytvoření uceleného výrazu a nehrabou výhradně na vlastním písečku. Podmínka to je samozřejmě univerzální, ale při pročítání recenzí rozličných kolaborací se nezdá býti samozřejmou.

Důležité tady ovšem nejsou známé postupy, ale jejich méně tradiční využití. Kevin Martin dělá v první řadě rytmickou, taneční hudbu, a i tady určuje strukturu skladeb především on. Rytmika však nedominuje a někdy dokonce úplně chybí, takže se Martinovo působení netradičně omezuje na melodické linky. Ty zpravidla přes syntetický původ vyznívají přirozeně a nezřídka vyloženě vynikají (Melt, instrumentálka Above Water), místy je však jejich jednoduchost oproti organickému Fenneszovi vulgární a lehce rušivá (závěr Waves, We Walk Together).Na Edition 1 jsou styly obou hlavních aktérů rozpoznatelné okamžitě. Martin ze svého nekonečného repertoáru dubových mutací vytahuje ty jemnější polohy, které si v minulosti rezervoval pro první polovinu Angels and Devils, kolaboraci s Earth nebo právě starší věci King Midas Sound, tedy neagresivní, cool, precizní rytmy zbavené jamajské barvy, ale nikoli hravější, houpavější struktury. KMS se někdy označují jako narkotický hip-hop, jenže repetice Martinových beatů funguje přece jen trochu jinak, víc se obtáčí kolem rytmu, víc pracuje s důrazem. Fennesz na kytaru hraje jednak své klasické shoegazy, jednak neméně typického praskajícího, jemně hlučícího Fennesze, tedy šum, který není bílý, ale barevný.

Robinsonův projev nezdůrazňuje depresivní povahu textů (rozchody, neshody, osamělost), nevytváří mezi krásou hlasu a negativitou obsahu napětí, které by mělo za následek vznik vyděračského sentimentálního kýče. Nestěžuje si. Právě on má zásadní podíl na vytvoření specifické atmosféry popu bez rytmiky Edition 1, ne přímo apatické, ale jaksi prazvláštně opiové, pomalé, zastřené, neurčité. Ovšem ještě důležitější roli hraje Fennesz a právě díky jeho přínosu vyčnívá toto album z nekonečné řady těch pouze dobrých.O pevnost formy se starají také vokalisté. Kiki Hitomi zde nemá daleko ke křehké, osamělé Beth Gibbons a celkově „její” skladby (vynikající On My Mind a We Walk Together) připomenou propracovaný smutek Portishead. Roger Robinson je mnohem dvojznačnější. Hlas, barvou andělský, tedy konotující nadlidskou dokonalost, spíš prozpěvuje, než doopravdy zpívá jednoduché, až dětské melodie. Popové, emocionální, jenže zároveň svou naivní, neumělou upřímností zcela čisté a nesmírně křehké. Robinson dojímá přiznanou (ale nezvýrazňovanou) slabostí. Jeho hlas je sladký, ano, ale nikoli nasládlý: neutrálně sladký, unikát, který se dá vzdáleně přirovnat k androgynním polohám Arveho Henriksena.

Fennesz údajně pro účely projektu především prohrabal zásuvky, materiálu určeného přímo pro Edition 1 tak moc není. Na výsledku to je znát a je to jen dobře. Konkrétní, logicky se vyvíjející struktury King Midas Sound zahaluje hustou zvukovou mlhou. Vlastně nejen to. Fenneszovo poslední album i současná živá vystoupení jsou poměrně přímočará, nesená silnou melodií, kterou četné abstraktní vrstvy jen podporují. Tady ovšem jako kdyby se trefil přesně na hranu rozsáhlého klidu ambientu a nepředvídatelnosti noisu. Na jednu stranu připomene nebeské smyčky Williama Basinskiho, na druhou nepravidelně šumí a praská. Fennesz dodává zvuku hloubku. Vedle zjevnějších vkladů King Midas Sound jeho přínos zapadá, ale při poslechu je zásadní si jeho přítomnost uvědomovat a soustředit se i na ni. Pod základními, relativně ostrými strukturami pracují jako vazká kapalina Fenneszovy zvuky. Možná právě proto, že se tu Fennesz nemusí soustředit na melodii a vývoj skladby, jde čistě zvukově, zvukomalebně, ambientně o jeho snad nejkrásnější práci.

Spojení písničkové a ambientní formy není unikátní a mnozí ho zvládli lépe. Edition 1 přece jen trpí tím, že si posluchač odnese pouze nápěvy jako „and these waves have come to take our lives/let’s just hold each other tight” na úkor komplexních podkresových textur. Vzhledem ke specifickému zvuku a náladě se přesto dá jen doporučit.