Moc často se věcem z větších labelů nevěnuju, ale pro dnešek udělám výjimku, protože Kjeld prezentují tak poctivou panďárnu, že by bylo škoda je vynechat.

Už jejich první album Skym přineslo poctivou dávku fríské zimy, která je víc než jen trochu inspirovaná norským black metalem zlatých devadesátek. Daly by se hledat zdroje inspirace, nejvíc asi Immortal, staří Emperor, Borknagar, místy Gorgoroth nebo staří Ulver, nebo naopak noví Mayhem. Kjeld je prostě black metal jak noha a proč to dál okecávat.

Aktuální album jede v podstatě ve stejných kolejích, je snad trochu melodičtější, ale jinak je to jasný, černý oči a čumáček, bílá tvář = panda velká. Co bych podtrhnul souhlasným šrafováním je skvělá dramaturgie alba i parádní songwriting. Na to, že má album bezmála hodinu a nemrcasí se žádnými intry a outry, uteče strašně rychle.

První dva vály jsou melodie a včelíny, které rámují majestátní epické party. Třetí Wylde Rixt je možná nejzapamatovatelnější hitovka, přitvrdí a nasadí dobře zapamatovatelný refrén. Dvě další písně jsou asi nejtemnější, Ofstan připomíná klasické burzumovské „lower-than-minimal“ klávesy v krásně udělané aranži, ale těch skoro devět minut je až příliš. Následná bryskní Asbran představuje zase rychlou podobu Kjeld a vrací se k vichrům z úvodu desky. Druhým vrcholem na albu je pak Falske Doop, zase přes osm minut, ale tentokrát s přehledem udrží pozornost. Klávesy správně navozují zlovolnou atmosféru. Album uzavře skromná Konfrontaasje s jednoduchým padacím riffem a opět krápníkové klávesy, tahle skladba je můj černej koník v nadupané stáji.

Bohužel, dvojjediná chyba hrozně sráží celkově dobrý dojem, a to je zvuk kopáku a šroťáku. Normálně nejsem nějaký hnidopich nebo dokonce zvukový fajnšmekr, to chraň bůh. Tady je ale plastový zvuk opravdu zásadní překážkou v tom album si užít. Od prvních vteřin nasypaných klepaček mě sral, a srát nepřestal do posledního tónu. Sere v hymnických pasážích a sere i v pomalých epic částech. Velká chyba, bez které bych Ofstand z celého srdce doporučil. Kjeld se totiž podařilo udělat album dost různorodé na to, aby bavilo po nějakých deset poslechů. Riffy jsou podařené, inspirace rozhodně nepřechází do kopírování. Pro posluchače „zvenčí“ se samozřejmě bude zdát monotónní, ale ortodoxní uctívač temnoty najde docela pestrou a atmosférickou hudbu.