Krallice je slovutné jméno progresivního a pozitivního amerického black metalu a jako takovému jsem se mu samozřejmě vyhýbal jak papež obrácenému kříži. Svou nekompromisní kvalitou mě ale jejich předchozí album Psychagogue (to na kterém si Nick Barr a Nicholas McMaster vyměnili role) přinutilo postoj změnit. Bez ztráty charakteristického zvuku složili nekompromisní sypající monstrum, které (na)poslouchat byla čistá radost. Pryč byly dlouhé desítky minut mučivé samohany, kdy kakofonické samoúčelné skladby bez ladu a skladu pod falešnou vlaječkou avantgardy do black metalu zatahovaly screamo.

Aktuální album je už dvanáctým plnohodnotným počinem spolku, ale při poměrně značných žánrových posunech, které je těch 15 let provází, je na místě znovu zkusit nějak žánrově Krallice zasadit do kontextu dnešního black metalu. Na nové desce si poslechneme 4 dlouhé a propracované skladby s košatými perkusemi a znamenitými kytarovými riffy a motivy, které se budou vracet i mimo rámec jednotlivých tracků. Místo vokálů hudbu doprovází divoké sci-fi zvuky (s trochou nadsázky se nabízí k porovnání soundtrack k Flashi Gordonovi od Queen) a prokládat ambientní plochy (ty pro změnu připomenou soundtracky Johna Carpentera). Ze samotného black metalu zůstala spíš instrumentace bicích a sem tam divočejší riffovačka (první a částečně druhá skladba). Víc ale materiál připomene post-klasické desky Ulver nebo možná některé harmonické fáze Blut Aus Nord. Žánrově tedy další pokrok od post-blacku k prog-blacku, pro milovníky staré Krallice, ale i pro ty, kteří si oblíbili předchozí Psychagogue možná pro svou lehkost, „paradoxně“ nestravitelný. Fanoušky divoké hudební cupaniny tento materiál patrně nenadchne, šéf ani necukne.

Na celkově rozumné ploše 43 minut se sice rozvíjí motivy na první poslech nepředvídatelně a živelně. Jenže velmi kvalitní zvuk a nesmírně sympatická absence vokálu umožňuje materiálu vklouznout do ucha se svěží lehkostí a jako celek album působí jako ten nejpříjemnější a nejpřístupnější materiál, který Krallice kdy vydali. Obzvlášť poslední, ambientně orientovaná „IV“ uchu vysloveně lahodí. Zvyknout si a naposlouchat celou desku je proto radost spíš než trápení, jak ho známe u ranější kapelní tvorby.

Vzhledem k zvláštnímu protiběhu lehkosti až triviality některých motivů s kompoziční propracovaností a dá se říct i komplexní povahou materiálu, nehrozí rychlé opotřebení materiálu. Samé klady a pozitiva? Ano, přehrávač ukazuje v tuto chvíli 11 poslechů, a to vzhledem k tomu, že poslouchám pouze na telefonu, není vůbec malé číslo. Bohužel, album vyšlo krom digitálu pouze jako CD a kazeta, na svou vinylovou inkarnaci, doufejme, teprve čeká. Už jen krásný obal by si velký formát desky zasloužil.

Krallice, ač bych si to nikdy nemyslel, musím vysoce ocenit za opuštění komfortní zóny. Netuším, jak jejich fanoušky, ale mě tato jejich nová poloha potěšila. Nadchlo mě, že se nebojí jít do trapnosti a lovit triviální motivy občas až v těch nejmělčích vodách osmdesátkového sci-fi, aby je osobitě kombinovali s black metalem. Ten často sám sebe bere smrtelně vážně a každá hravost je tu bruslením na tenkém ledě. Naštěstí pirueta Krallice nekončí pádem do hnědé mazlavé oblasti a to je vzhledem k často tristním výsledkům křížení daných žánrů, co říct.

(Pro spřízněné intolerantní fanatiky černé smrti však musím nechat zaznít zápor svůj!)