Jups ho, tak takhle teda jo!!! Po čtyři roky staré zpáteční jízdence ke kořenům, která prozatím udělala tečku za industriálem a gotikou načančané (nerozuměj špatné) éře let devadesátých, jsem Kreator s novou plackou čekal opět přesně takový, jak mu to asi přece jenom sekne nejvíc, řečeno jednoduše, Kreator typický. Čím to, že výsledný efekt (i při momentálním čísle někde kolem 20 poslechů) je ve srovnání s už tak výbornou Violent Revolution (2001) přesto dost před původním očekáváním?
Na novince je všechno ještě semknutější, nasranější, brutálnější, zároveň ale jaksi melodičtější a zvukově rozmazlenější (i když tady byl první poslech malilinkým zklamáním a posun soundu zřetelněji vyplaval až po přímé konfrontaci s Revolucí, na druhou stranu jsou zde věci chytitelné už napoprvé, třeba konečně pořádný spodek z Christianovy basy). K pocitu aranžérské dospělosti a vlastnímu výrazu každé z tuctu skladeb přispívají víc než dřív vychytané melodické linky a sóla, definitivně mající hlavu i patu, což tvrdit o některých momentech třeba na Pleasure to Kill (1986) nebo Terrible Certainty (1987) by přes neoddiskutovatelný status těchto alb bylo zavádějící. Enemy of God přináší křišťálově vybroušenou koláž “staré muziky” z Extreme Aggression (1989), Coma of Souls (1990) a následujícími pokusnickými léty získaného nadhledu v Milleho skladatelském rukopisu. Oproštěni od ústupků, takyalternativnosti a upachtěnosti štěkají essenští jeho ústy bez velkých alegorií to své o věcech pro ně střižených, mezi nimiž samozřejmě převládá reflexe aktuálního dění, byť někdy trochu zbytečně tlačená a lopatovitě servírovaná. Ač je celkové poselství desky hodně nepozitivní, žádná vymaštěná depka se nekoná. Protože při tom zápřahu, a asi i z určité postnostalgické euforie z toho jak to Kreator bez ohledu na plynoucí čas zase šlape, na ni zkrátka není čas.
Minulý týden bylo Enemy of God devatenáctým nejprodávanějším albem v Německu. A pak že to nejde.

12 / 55:48