Aaaaarrghhh, je mi špatně, nevolnost mě mučivě svírá, topím se v ledovém potu a cítím, že konsternován hrůzou ztrácím zrak i sluch. Stvořitel je tedy milosrdný… Svěrače bezděky povolují a znova se snaží zabránit řinoucí se pohromě, dusím se trapností a deprivační komora nenabízí jiného úniku než potupné sebevraždy na babiččiných kšandách. Ne, fakt mi nejeblo a nechystám se vychválit nějakou fenomenální BDM úchylárnu. Definitivně jeblo asi Petrozzovi a právě se s vypětím všech svých volných složek snažím podruhé doposlouchat patnáctou studiovku Kreator. Útroby se vzpírají tomu, co mé slechy nasávají do nitra těžce zkoušené bytosti. Propadám se do žumpy a zvracím, defekuji a znovu bleeejuuuu…

Je to až k nevíře, jaký vývoj essenská thrashová legenda za posledních dvacet let absolvovala. Dá se bez nadsázky říct, že v osmdesátých letech s každou deskou rostla k metalovým výšinám. S Extreme Aggression a Coma of Souls došlo k trvalému uvelebení mezi žánrovou světovou špičku a jakákoliv následující fošna v devadesátkách byla učebnicí progresivního novátorského přístupu k tvrdé muzice. Svým způsobem šlo až o Milleho metalové vizionářství. Každé album bylo přitom diametrálně odlišné a přesto neslo jasnou pečeť zlotřile ušatého Tvůrce s cynickým šklebem. Přelomové Renewal prezentující kapelu v nečekaném industriálním momentu, mega agresivní a technickými finesami nabušené Cause for Conflict s bravurním drummerem Joe Cangelosim z Whiplash, naopak pomalé a zasněné Outcast s dotykem inspirace Ala Jourgensena a s naléhavým sociálním poselstvím, industriálně gotická Endorama ovlivněná zase hudbou Sisters of Mercy nebo četbou Gustava Meyrinka. To všechno umocněné přemýšlivými texty s psychologickou a sociální tématikou na entou. To byla éra, kdy jsem Němce doslova žral.

Pak přišel další zlom s Violent Revolution. Nebylo to ještě tak zlé, ale s příchodem (jak podotkl Sicky) Sami Yli-Sirniöho z Waltari (kde ho mám rád), se něco totálně vyhřezlo a posralo. Nechci být k Finovi nespravedlivý, protože to byl hlavně Mille, který to celé poslal jinam. Možná se mu něco nepěkného stalo, to už se nedozvíme. Výsledkem byl ale návrat k tupým textům jak vystřižených z Endless Pain, nárůst generických metalových riffů a póz, stálé a urputné, do úmoru opakování triviálních refrénů a heavy klišé. To už se od té doby nezměnilo. Přesto s novinkou kapela dosáhla nové úrovně dna.

 
Rozdíl mezi plechovou a plastovou popelnicí

Už podivně westernově vyhnívající intro rozbliká v mozečku červená světýlka. Nastupující úsměvně jednoduchý thrashový kolovrátek - zvící venkovské zábavovky hrající si na Pleasure to Kill - vrazí z otočky urážlivou facku všem, kteří kdy měli Kreator v úctě. Odporně sterilní zvuk plastového kontejneru a dokola vyřvávaný titul alba není otvírák, ale otevírací nožík necitlivě zaražený mezi půlky. Následuje (s)hit se sofistikovaným názvem Killer of Jesus. Slayerovský riff jak z Reign of Blood se sice na chvíli stane náplastí po předchozím mučivém zážitku, ale jen do chvíle, kdy se dočkáme „hey, hey“ a dementního učebnicového sóla. Crush the Tyrants - další kompoziční vata, tentokrát ve středním tempu, kde je zoufale cítit, jak kytary neřežou a prostě tam ten metal není. PROSTĚ NE! Pořád jako by člověk poslouchal muziku přes stěnu od sousedů. Ve výčtu lze čertužel pokračovat dále. Strongest of the Strong jako by malinko vyvolával duchy Outcast nebo Endorama, ale zase ty pozérské manowarovské sbory. Nicméně jedna ze snesitelnějších věcí, což ovšem neznamená nic.

 
Nekonečné chcípání v kruhu

Asi vrcholem odpornosti celé kolekce je blbost Become Immortal, začínající oldschoolovým NWOBHM riffem. Obzvláště tady je pocítit i textová vyprázněnost, dovolávání se roku 1984, vzpomínání na spirit dříve skvělého metalu a pak metalový chorál, za který by se nemuseli stydět ani ti nejprotřelejší heavy devianti z Mástrs. Ukvílenou trapárnu Conquer and Destroy si můžete přejmenovat na Conquered and Destroyed, zakroutit hlavou nad přiblblým vykrádáním sebe sama a posunout o další skladbu kupředu. Ovšem pouze za předpokladu, že si nechcete nechat ujít závěrečný dojemný popový nápěv. Ten spolehlivě zabíjí malá koťátka po desetitisících. Ještě teď slyším, jak jim explodují roztomilé hlavičky!

Midnight Sun patří opět k těm trochu lepším skladbám, když ve zdraví přečkáte ženský vokál, nejen v duetu s Millem. Nakonec se ale jedná o trochu světlejší bod, když už je to půlnoční slunce uprostřed naprosté tmy a slepoty. Demonic Future, nula bodů za kreatorivitu, za nudu ovšem 10+. Předposlední Pride Comes Before the Fall ve středním tempu, zase jako bych slyšel lákavou ozvěnu starších postupů, ale to už je mi opravdu děsně zle, zřejmě přeludy, jsem hnusem bez sebe a definitivně přichází má poslední hodinka. Než však hymnus „vyvrcholí“ v bezradné impotenci a pokus o výstřik opět vyústí v erekční selhání, chytám se a něco málo (10 %) záblesku života by se dalo vytěžit. Vysvobozující a závěrečná Dying Planet je písní o umírání a následném skonu světa, který jsem ve svých teenagerovských letech znal pod jménem Kreator.

Vše zbytečné a zapomenuté. Na pohřeb ani nepojedu, nemám čas, musím poslouchat tuny muziky, co ještě za něco stojí. Na Hate Über Alles jsem nenašel vůbec nic dobrého. Opravdu jsem se snažil. „Je to slabý, plastic metal pro všechny,“ pravil Bizzaro. Amen.