Řečí čísel: Mistr, jenž letos oslaví 78. narozeniny, natočil po sedmi letech čekání svou dvanáctou desku. To samo o sobě je zázrak – kombinace vrozené židovské nezdolnosti, východních duchovních praktik, jimiž se pan Cohen opakovaně nechával inspirovat, a samozřejmě osobního, jedinečného génia. Jiní umělci by se v tomto věku již dávno byli sestřelili drogami a vůbec životním stylem „celebrit“, případně by už jen jezdili sbírat různá ocenění za životní dílo (která, pravda, na Cohena také po zásluze jen prší – ať už jde o rokenrolovou síň slávy nebo o nejvyšší řád státu Kanada), ne tak náš Mistr – ten i v požehnaném věku jezdí nekonečná světová turné (dva živé záznamy, které z nich v posledních letech pořídil, dokazují, že jakkoli už vypadá jako vetchý dědeček, jeho muzikantský výkon do starého železa rozhodně nepatří) a dokonce skládá a vydává desky.

Old Ideas mají jistý věk už v názvu a i obsah desky je poplatný kmetské důstojnosti jejího stvořitele: jde o klidné, komorní dílo, tiché a něžné; pro posluchače, který se v Cohenově tvorbě nevyzná, možná na první poslech nepříliš nápadné. Dovedu si snadno představit, že při nesoustředěném poslechu jen profrčí okolo jako příjemná kulisa a nezanechá příliš hluboké pohnutí – a ano, i takto lze Old Ideas poslouchat: ke kafi a novinám, ke knížce, k jakékoli staromódní činnosti, kdy potřebujete hudebníka brnkajícího na strunu nostalgie. Výrazná basa a houpavý rytmus vám zajisté pomohou zapomenout na sebe sama a ponořit se někam do minulého století.

Je však lépe desku vnímat naplno: pustit nahlas, otevřít texty (jako vždy rovným dílem pojednávající o požitcích a nesnázích mezilidského soužití a o náboženství) a kochat se. Délka příprav se na Old Ideas rozhodně v dobrém podepsala, protože songwriting je jedním slovem dokonalý: každá skladba je vymazlený monument, kompletní a ucelené dílo. Jazzem nasáklé kudrlinky nabízí stále nové momenty překvapení, ať už se jedná o drobná sóla na klavír, hammondy či třeba saxofon, která se proplétají hlavním rytmem a hudbu příjemně zpestřují, nebo o hrátky s vokály. Jako na každém Cohenově albu (kromě nejstarších) i zde Mistrův hluboký, temný a sametově jemný hlas doplňují decentní ženské sbory, jejichž úloha variuje od prostého zvýraznění refrénu (Amen) až po hlavní roli, rovnocennou šéfovi (Come Healing). I další hudební vlivy jsou víceméně tradiční: blues (Banjo) i pop (The Darkness) už Cohen interpretoval po svém mnohokrát a jeho styl je nezaměnitelný.

Ve výsledku se jedná o perfektní návrat. Výrazně lepší dílo než minulé až moc introvertní Dear Heather – neváhal bych Old Ideas přirovnat k deskám jako The Future nebo Ten New Songs, ze kterých vzešly Cohenovy nejkrásnější skladby. Zároveň existuje-li někdo Cohenem dosud netknutý, kdo by chtěl toto ostudné opomenutí napravit, rozhodně mu Old Ideas můžu doporučit jako vhodný vstup do Mistrova portfolia. Je to totiž „typický Cohen“: plný životního elánu, ale zároveň nekonečně smutný, svůdce, milovník a přítel lidí, který si je zároveň vědom bezedné propasti mezi lidským jedincem a jeho okolím. Židovský prorok našeho věku.