Leprous, průkopníci norského progresivního metalu posledních 10 let, jež si vzal pod svou ochranu i sám velký emperor Ihsahn a angažoval Leprous jako backup svého sólového projektu. Norští technici na počátku tohoto století nejprve vydali dvě dema, která se nesla spíše v duchu okoukaného progresivního (heavy)metalu, ale již na těchto deskách byly patrné určité charakteristické melodické postupy a práce s hudební strukturou, které v následujících letech kulminovaly v nalezení vlastní tváře a specifického hudebního výraziva, jaké si dnes s Leprous spojujeme. Od možná trochu zpátečnického heavy metalu se kapela dopracovala k progresivnímu zvuku a fúzi převážně jemnějších melodií blízkých post-rocku s famózní instrumentální složkou a chytrou výstavbou jednotlivých skladeb. Tento princip si Leprous zdatně osvojili a na každém dalším albu slyšitelně zcelovali jednotlivé elementy v kvalitnější produkci.

Dalo by se tak říci, že na posledním studiovém albu najdeme doposud nejvyzrálejší Leprous v té nejlepší formě. Čtvrté album kapely vznikalo od roku 2013 a bylo vydáno na přelomu května a června v roce 2015. Autorem všech textů je kytarista Tor Oddmund Suhrke, naopak za hudební stránkou drtivé většiny skladeb stojí zpěvák Einar Solberg, jež má Ihsahna za svého švagra (náhoda?). Instrumentální část se nahrávala ve švédském studiu Fascination Street a vokály byly vyvíjeny v norských Mnemosyne Studios patřící avantgardně blackmetalovému manželskému páru, Heidi Solberg Tveitan (Starofash, Peccatum…) a Ihsahnovi. Nahrávka byla v rukou jednoho z nejzkušenějších severských zvukových inženýrů, Jense Bogrena. I díky tomu Leprous na The Congregation vyrukovali s průzračně čistým a zároveň masivním zvukem. Především minimálně zkreslené a přesto v riffech neúprosně brutální „groovy“ kytary působí jako laser na broušení diamantů. Zvukově přirozené a funkční bicí, stimulující samply a příjemně laděné zpěvy jen dojem z nahrávky podtrhují. Celkově kompaktní sound skutečně funguje a svědčí o výborné produkci - všechny elementy mají svoje vyhrazené místo, ve správnou chvilku se objevují, mizí, a jsou skvěle dohledatelné v prostoru.

Leprous rozehrávají příběh plný rytmických zvratů, bohatých melodií a technických ekvilibristik. První tři skladby skvěle nakopávají celé album, hitovka The Price s parádním stěžejním riffem a rozkvětem melodie a hned další z vrcholů alba, Rewind s hypnotickým závěrem, ojedinělou screamovanou pasáží s frenetickými kopáky v závěru - bezpochyby nejmetalovější věc na placce. Střed desky se nese v spíše v duchu „intelektuálního“ rocku, zatěžkaná a hitověji vystavěná The Flood těží z masivního zvuku podlazených kytar, rock’n’rollové riffy a trocha rádiového skandování ale není nikdy na škodu. Atmosféra se mění až u Red, skladbě postavené na opakované gradaci a chytrých riffových „sekačkách“. Slave, jakási forma árie vystřižená jak z metalové opery, zde dominuje Solberg a ve středním pásmu tentokráte křičí ještě více přesvědčivě než v Rewind. Muzikál částečně pokračuje i v další věci Moon, která končí krásnými kytarovými „tahačkami“. Další skladba vrací Leprous do dikce prvních tří věcí, hybná Down patří taktéž k vrcholům alba. Nevýrazný ploužák Lower si možná Norové mohli odpustit, bonus ve formě Pixelu je však vcelku příjemným zakončením celé desky.

Některé plochy Leprous připomenou rozvážnost protínanou virtuozitou a charismatickým zpěvem legendárních Tool. V jednodušších melodických pasážích je zase často přítomná „townsendovitost“. Moderní, hutný sound se samply a syntezátory však nutně evokuje současné „trendy“ kapely z oboru jako například TesseracT – djent, groove, rytmika; Haken – jazz, melodie, atmosféra; či protinožci Caligula’s Horse – rocková hitovost. Při opakovaném poslechu se však vynoří i myšlenky, že by takhle při troše fantazie mohli znít Muse, kdyby do své tvorby vstřebali metalovou dikci, technické finesy a trochu severské ráznosti. I tak Leprous díky specifickým postupům a zvuku nelze zaměňovat za žádnou z uvedených kapel.

Je zřejmé, že Leprous tímto albem nastavili vysokou laťku nejen „konkurenci“, ale zejména sobě. Snad jediný diskutabilní aspekt The Congregation může být délka nahrávky, která v dnešní době bude kdekoho nudit ba odrazovat, Leprous by mohli říci vše na kratší časové ploše.