Oči otevřené, přesto zorničky nedokážou polapit denní světlo. Místo toho se snaží zorientovat ve tmě. Pokus se nadechnout je limitován nedostatkem vzduchu. Plíce po kyslíku touží, nadechují se, lapají po něm, avšak situace nemá dobré vyhlídky. Nehty se zarývají do stěn, hluboko do dřeva, až se bolestně lámou. Němý křik beze zvuku. Hrůza z neznáma. Podvědomá reakce organismu, že umírá, se projevuje panikou. Jediné, co po vás zůstane, je překvapená a vyděšená posmrtná grimasa.

Takto vábně působí Acedia. Odlehlá díra v zemi někde v koutě bohnického hřbitova, kam vás belgičtí Lethvm pohřbí zaživa. Hudba Lethvm totiž ke světlu na konci tunelu nevede. Je to slepá stoka, na jejímž konci se budou povalovat jen vaše ostatky, tolik oblíbená prolézačka pro krysy. Acedia je tak tíživé album, které probouzí bezmoc, že i těch 40 minut je na hranici s vyčerpáním. Lethvm naštěstí vědí, že méně je někdy více. Další dva songy už by asi nebyly k vydržení.

Pomalé riffy sice nejsou nějak extra originální, ale jejich strhující podání vás pomalu zavře mezi stěny železné panny a bude bodat… a bodat. Nakonec se budete dusit v miniaturním prostoru bez možnosti pohybu. Skrze titěrné skulinky postřehnete dotěrný, známý průvan. Vane od Amenry. Ten vliv Church of Ra je tu znatelný a nepřekvapivý, jelikož jde o belgický sludge.

Hlasový rejstřík je reflexí hrůzy těsně před schizofrenní smrtí. Vincent bezmocně naříká, jeho projev je občas fakt nepříčetný, přitom je ale promyšlený. V rámci jedné skladby dokáže prostřídat post-hardcorový, dost vysoko našponovaný řev, polohy, které bychom mohli přirovnat k DSBM a hluboký zpěv. Každá z hlasových poloh má své místo. Kooperuje se zbytkem kapely, a tak je mnohem cílevědomější v tom destruktivním slova smyslu. Mám pocit rozervaných hlasivek na cáry, jak šíleně Vincent občas řve. Posluchač, který v hudbě hledá upřímnost, ji zde najde.

Sludge a doom, který Lethvm hrají, je navíc okořeněn o piáno (např. v titulní skladbě Acedia), a to dává desce romantický vztah k působené bolesti. Je to až obřadní zkušenost v kontrastu s šílenstvím jedince mentálně narušeného životem. Protiklad rozbouřeného hluku v hlavě a znepokojivého ticha, která panuje po posledním vydechnutí.

Zvuk je na poměry sludge metalu čistý a přehledný, což sice brání průtoku kanalizační špíny, ale na druhou stranu budete mít dojem odlidštěného chladu, který člověk cítí, když má depresi. Nabízí se tak i možnost, jak si vychutnat všechny „příjemné“ detaily v hrdelním projevu, každou zlou melodii. Nečekejte proto produkci špinavců Phantom Winter. Zvukově bych materiál přirovnal k poslední mši Amenry – Mass VI. Ale trochu více podladěný a hlasitý.

Lethvm sice z nástrojů vypouštějí sludge, ale v případě Acedia se bavíme o nadžánrové desce. I když Belgičané drží atmosféru, která k sobě písně lepí jako malta. Atmosféru, která dusí jako hustý, neprodyšný kouř při upalování trestance na hranici, nebojí se sáhnout po možnosti hudební svobody (dokonce i občas zrychlí). A sice to není kdovíjak originální, ale na druhou stranu Lethvm není možno upřít, že mají svůj ksicht, který se rozhodně neusmívá.

Pro fanoušky Amenra, Phantom Winter, Primitive Man a Rorcal.