Po promítání Letopisů Narnie jsem se rozhodla napsat tuhle recenzi, přestože jsem ještě nečetla knižní předlohu. Abych alespoň někoho odradila od návštěvy kina. Ne,

že by se mi Narnie nelíbila. I přestože k nedělní české pohádce byste mě nedotáhli ani párem volů, Narnie podle mě docela ujde. Ale zapřísahám vás, pokud nemáte rádi pohádkovost, nechoďte do kina a půjčte si Narnii raději domů, kde nebudete nikoho rušit svým reptáním.
Letopisy Narnie jsou totiž právě a především pohádka. Není to Pán Prstenů! Autoři obou knižních předloh byli profesory na Oxfordu a velmi dobře se znali. Oba se rozhodli zprostředkovat své názory a myšlenky širší veřejnosti literární formou. Zatímco Tolkienův způsob je hluboký a dramaticky epický, Lewis psal první knihu záměrně jako pohádkový příběh pro děti. Díky (či chcete-li kvůli) věrnosti knižní předloze se to projevuje i ve filmu. A navíc u režiséra Shreka Andrewa Adamsona těžko můžeme očekávat tak láskyplný vztah k látce, jaký měl Peter Jackson k LOTRovi. A jsme znovu u toho. Pokud se nedokážete vyvarovat srovnávání Narnie s Pánem Prstenů (protože jisté společné momenty k tomu svádějí), pak si ji neužijete.
Pohádkovost Narnie je zřetelná v každém elementu filmu. V kostýmech, v ději i v

dialozích. V pohádce se nemluví jako v reálném světě, proto se rozhovory ve filmu mohou zdát nepřirozené. A navíc je většinou vedou zvířata a děti, takže realita tu opravdu nemá co dělat. Ze Shreka jako by vyskočil manželský pár Bobrových, kteří jsou nejvtipnějšími postavami filmu s velmi lidovým výrazivem („Máš recht!“). V Narnii také neuvidíte ani kapku krve, natož useknuté hlavy. Do Narnie první vstoupí malá Lucka, nejmladší ze čtyř sourozenců. Důvod je nasnadě. Jen tak malé dítě se nebojí muže s kopyty a může být věrohodně nadšeno tím, že obyčejnou almarou se dá projít do jiného světa. Jedna epizoda z filmu by mohla lidem také připomenout, že Santa Claus není jen americká reálie. Ano, v Narnii taky mají Santu, ale vypadá spíš jako původní finský Joulupukki.
Při sledování filmu se vám jistě vybaví několik dalších pohádek. Alenka v říši divů, Sněhová královna, Nekonečný příběh… Najdete zde ale i odkazy na Bibli (Král Králů, Vzkříšení), antickou mytologii (kentauři a minotauři) či severskou mytologii (trpaslíci – mimochodem opět mnohem pohádkovější než v LOTRovi). Žánr pohádky jako takový je silně schematický, proto je třeba ho obohacovat. Kromě klasického protikladu dobra a zla (žádného zlem sváděného Skywalkera nebo

Pytlíka tu nenajdete, chvilkový příklon jednoho z hrdinů na stranu zla je zdůvodněn dětskou naivitou a ublížeností) se dnes hojně využívá motiv kouzelné pohádky – přechod mezi dvěma světy (zrcadlo, skříň či sloup ve třech čtvrtinách nástupiště :-). Protiklad dobra a zla není vyjádřen barvami, nýbrž teplem a zimou. Nejde jen o „ledovou“ královnu a lva, „afrického“ tvora. Zvířata ve službách obou armád tomuto odpovídají, takže se dočkáte i náznaku souboje geparda s bílým tygrem.
Velmi povedený se mi zdál být začátek celého filmu. První záběr nás zavede mezi německé bombardéry. Bombardování Londýna za Druhé světové války je dokonce snímáno ruční kamerou. Dalším kladem jsou herecké výkony obou mladších sourozenců (o třídu lepší než starších). Dětské herectví je něco, o čem se u nás moc nepíše. Tedy pokud nejde o Haleyho Joela Osmenta nebo Dakotu Fanning. Například takového Freddieho Highmora si ve stínu úchvatného Johnnyho Deppa v Karlíkovi a továrně na čokoládu nikdo skoro nevšiml a napravily to až bonusy na DVD. Pro dítě bývá nejpochvalnější zmínkou to, že svým výkonem neruší diváka. Výkon desetileté Georgie Henleyové je však natolik kouzelný, že možná právě díky němu pochopíte, jak krásný a vzrušující může být únik z ošklivé reality do pohádky.. Je mnoho velmi talentovaných hereckých nadějí, i když nemusí zrovna na celé čáře přehrávat Willise, De Nira anebo hrát v Harry Potterovi. Rušivým by se možná dalo nazvat hraní Williama Moseleye, mladého Petra a budoucího krále Narnie. Má se

stát bojovníkem, ale meč drží až směšně. Právě to by mělo logicky do příběhu zapadat, jenomže to opravdu vyvolává spíš smích. Ale co, Viggo Mortensen to s mečem uměl nádherně a proměna v krále ho minula úplně stejně velkým obloukem jako mladého Moseleye. Jeho nejistotu ještě zhoršuje šílený český dabing. Ale to vadí jen v tom případě, že jste stejný „hrozně přemrštěný hnidopich“ jako já. James McAvoy jako stydlivý faun je roztomilý a Tilda Swinton po Archandělu Gabrielovi v Constantinovi opět ukazuje, jak umí být zlá a mocichtivá.
Dospělý král Narnie Petr, který je ve filmu naštěstí jen chvíli, vypadá jako blonďatý Aragorn a to už je asi příliš. Ta podoba je tak zjevná, že někomu jistě může ke konci dojem z filmu pokazit. Ale můžete se přes to přenést (srovnání láká a bylo by jistě logičtější než „Harry Potter jde, ale na Pána Prstenů nemá“) a uvědomit si, že nic tak výjimečného jako Pán Prstenů ještě dlouho v kinech nezažijeme (jestli vůbec někdy). A pokud máte v sobě kus dětské duše a nechodíte výlučně na filmy, které vás nutí k metafyzickému rozjímání ještě tři dny po shlédnutí, pak otevřete s malou Luckou skříň a vydejte se do zasněžené Narnie. A pokud máte rádi pohádky, příběhy o přátelství a dobrých lidech (a bobrech), pak jsou Letopisy Narnie přesně pro vás.
---- --- -- - -- --- ----
USA, 2005, 125 min
režie: Andrew Adamson
hrají: Georgie Henley, Skandar Keynes, William Moseley, Anna Popplewell, Tilda Swinton, Rupert Everett, Dawn French, Jim Broadbent, Ray Winstone