Lifvsleda se hned od počátku tváří jako temný a hymnický majestátní black metal. Dvě první skladby mají uhrančivou atmosféru, kdy umně spojují velkolepý black metal pomalých až středních temp s velmi dobrý zvukem, perkusí a bicích obzvlášť.

Teprve ve třetím válu Djefvulen ukáže také svou druhou stranu – punkověji laděnou a dravější, kterou i sólo oživí. V rámci jedné skladby se tu docela zajímavě dřevní black střídá s pomalou masírkou a nástupem temnoty. Když ale posluchač nemá přímo náladu nechat se unášet lehce bombastickým majestátem, je poslech k uzívání. Tyto dvě základní polohy se až do konce desky střídají. Nejlepší syntézou obou poloh je po mém soudu song s číslem 5, Likbålet, kdy temnou strunu rozezní a umocní i piano (sampl?) v pozadí a drajv skladby je přitom schopný vyloudit z pěstičky aspoň náznak paroháče, když už ne otevřené hrození nevinným kolemjdoucím. Album se nepouští do žádných vichrů, fofr pasáží je na něm poskrovnu, to ale vůbec nevadí. Hudba je dost dynamická na to, aby i malé zrychlení posluchače osvěžilo a zbystřilo upadající pozornost.

Psal jsem v předchozím odstavci o kolemjdoucích proto, že valnou většinu poslechů jsem daroval Lifvsledě na mobilu se sluchátky. Byl jsem za to po zásluze vytrestán. Jeden z činelů totiž má efekt, který zní naprosto stejně jako zvuk zvonící tramvaje. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem sebou vylekaně trhal, uskakoval na prázdné ulici a dokonce i v lese se ohlížel, jestli z vedlejší cesty neútočí zdivočelá tramvaj (tzv. šalina). Přiznám se, že konkrétně tenhle efekt je důvod, proč si album nikdy nekoupím a budu rád, až budu mít recenzentskou šichtu za sebou.

Ale teď vážně. Bohužel samotné riffy jsou někdy docela jalové a veškerá aranžérská zručnost tenhle fakt nezakryje. Jakkoli mám důvěru v desky vydávané nejelitnějším labelem v blackmetalovém podzemí, totiž Norma Evangelium Diaboli, Lifvsledu nemůžu hodnotit výš než jako povedené řemeslo, které to nejlepší vybalí hned v úvodu, aby potom už „jen“ odvedlo to, co od něj posluchač čeká.