Tento vynalézavý „transcendentální“ black metal si šlapal dlouhou cestu k uznání, které teď zaslouženě sklízí. Vždycky se snažil znít trochu jinak a postupně se od svého prvního počinu liší docela hodně (nikoliv chronologicky, ale na přeskáčku), přestože z každého alba s jistotou kapelu poznáte. Pokud ne ze samotného skřeku frontmanky, tak jistě z použití glitchů, orchestrálních nástrojů či schválně navýškované kytary.

Abych smetl ze stolu zamyšlení o žánru, jako u některých kapel se i tu lidi dodnes hádají, jestli to black metal vůbec je a já si dovolím říct, že sice možná tak napůl (záleží na albu), ale ve finále je to vlastně úplně jedno. Buď to ve vás probudí zájem, nebo vůbec. Možná to není jedno jen ve smyslu, jakým způsobem se k téhle hudbě dostanete a pro mě to bylo album Aesthethica, které rozhodně black metal je, jenom hodně jinak. Kdybych ale začal deskou The Ark Work nebo Origin of the Alimonies, těžko říct, jak rychle bych chtěl pokračovat s dalším objevováním. Dodnes mám ovšem první zmíněnou opravdu rád, ačkoliv je z repertoáru asi nejvíc nenáviděná.

Mastermind za tímto projektem jménem Haela Ravenna Hunt-Hendrix, jež(!) si párkrát pozměnila jméno, a dokonce i pohlaví, tedy složila další opus magnum (ano, Liturgy jich mají víc – vlastně bych tak nazval skoro každé jejich album, ať už k němu mám jakékoliv výhrady), tentokrát koncipované jako dvojalbum. To opět brilantně navazuje na předešlou tvorbu a to (taky opět) trochu jiným způsobem. Zdejší provedení se určitě nedá nazvat nejavantgardnějším v diskografii, ale to je jen dobře. Když se totiž s minulým orchestrálním dílem Origin of the Alimonies snažila Haela udělat díru do světa, na mě to kdovíjak nezapůsobilo. To už se opravdu odlišovalo jen proto, aby se to odlišovalo, i když některé prvky byly velice fajn (opakovaně z toho poslouchám jen jeden song). Tady jsme sice pořád hodně, hodně daleko ve hvězdách, ale nohy se země dotýkají. Skoro každý song svádí k opakovanému poslechu.

Upřímně, kdyby album skončilo po pátém songu, bez přemýšlení by to dostalo plný počet bodů, protože jeho začátek je pro mě letos nejsilnější hudební zážitek, co se vydaných desek týče. Trochu jako první song z The Ark Work uvádí nezvykle Daily Bread další emoční jízdu. Připomíná mi umělou inteligenci zpívající nějaký chorál. Místo, aby dala Haela prostor se do něj vžít, vpaluje nám do ksichtu první epos jménem Djennaration. Samozřejmě začínáme hned s pocitovým stoupáním do nebes, tentokrát směrem k naprosto srdceryvné pasáži uprostřed songu (brečím), načež repeticí a shromažďováním motivů dosahujeme katarze. Cože, tohle je teprve začátek? Další song Caela se chvíli inspiruje Veins of God z Aesthethicy, ale tak nějak stále v duchu minulého tracku. Dobrá věc se zajímavě využitým glitchem na konci. Umělá inteligence na chvíli zazpívá další chorál, tentokrát více andělský a začíná něco, co si nedokážu nepouštět dokola 6x denně.

Haelegen II, jednoznačně jeden z nejlepších songů celé diskografie. Mírně kakofonický úvod (což tomu sedne a může za to charakteristická záměrně roztřepená kytara spojená s klavírními kily) a (na poměry kapely) mírné stoupání navnazuje na nečekané pokračování, kde přestává scream volající do nebes a za doprovodu středověké strunné melodie se vše klidní a v polohlase se robotický zpěv/rap chytá rytmu bicích. Dva až tři motivy, které jsme zatím slyšeli se začínají velmi obratně skládat přes sebe, načež přes tři celé minuty stoupáme ještě výš, než je nebe samotné. Píseň zobrazuje určité volání po domově, což je jasné i z textu a na konci se dočkáváme naprostého nanebevzetí. Mysleli jste si, že už je konec? Hahá. Jak vysoko můžeme ještě stoupat? Moje duše opustila schránku už dávno, ale zjišťuju, že ta duše je vlastně taky schránkou a z ní začíná vylétat duše další. Kolik vrstev bude ještě osvobozeno? AAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!! Neexistuju.

Bohužel po spirituálním zážitku následuje Before I Knew The Truth, který má vlastně stejnou funkci (jako, neasi, většina tvorby Liturgy, o tom to přece je). Příliš zmatkoidní provedení a skládání vrstev, které se k sobě moc nehodí, z toho dělají spíš chaos. Škoda, stovka to nebude, ale aspoň pak jdeme zase do klídečku, samozřejmě před bouří. Ani Red Crown II s podivnými, snad i mikrotonálními flétnami mi úplně nesedí, ale v rámci alba snad nějaký pazvláštní smysl dává?

Je mimochodem zajímavé pozorovat, že tohle je úplně první album Liturgy, které odkazuje na starší songy i názvem. Jenže plot twist – nejsou krom Antigone II vůbec jejich pokračováním, ale spíš takovým protipólem. Red Crown byl přece totální masakr, zatímco v druhé části(?) hraje jen flétnička. Naopak Haelegen byl lo-fi chill a dvojka je úplný opak. Když už jsme u Haelegenu, Angel of Emancipation používá podobný zvuk a je to moje oblíbená vyklidňovačka na tomto albu.

K těmto miniskladbám tu mám ovšem výtku. Často končí velice nespecificky. Rozumím, že možná nejsou extrémně důležité, ale nevěřím, že si to myslí sama skladatelka. Nebojím se říct, že v tom to je prostě trochu odfláklé a pokud je to skutečně umělecký záměr, tak ne úplně chytrý. Na konci poslední zmíněné sotva začne hezký nápad a najednou prostě do ztracena vyšumí. Takhle né, prosím.

Bizarní chorální postupy nejvíce používané v The Ark Work jsou tentokrát zpívány k folkové kytaře na začátku písně Ananon. Další epický song s doomovým nádechem, který na svou pětiminutovou délku dokáže předvést solidní výbuch energie.

Čtrnáctiminutový titulní track 93696 jsme už slyšeli v podobě minulého EP, takže není moc třeba se k němu vracet. Řeknu jen, že mě pořád hodně baví a mathcorové skákačky jsou složené výborně, dobře funguje i pozdější vyložený sludge. Třetice klidných interludií spolu s Ananonem tedy uvedly song, který se opět dost liší, přestože už jsme ho znali. Trochu si přeju, aby byl pro mě stejně nový jako deska samotná, protože bych z něj měl asi svěžejší pocit v kontextu alba.

Znovu rád slyším folkový motiv z Haelegen II, který začíná poslední čtvrtinu zážitku, stejně tak vidím velmi pozitivně skladbu jako vytaženou z klasické symfonie, Angel of Individuation. Následuje ale další čtrnáctiminutové bláznovství – Antigone II. A musím říct, že to už na mě nepůsobí vůbec - nic moc zajímavého se v něm nekoná. Představuji si to trochu, jako by ho složil někdo, kdo se do Liturgy dokonale vžil, ale vynechal skoro všechno zajímavé, co mohou nabídnout. Jasně, že to tak v celku reálně není (pozitiva jako pomalé epické náběhy nebo reference na předchozí skladby hledat můžeme), ale obecně to ducha prostě postrádá. Některé melodie jsou až nejapné a otravné, což se, přiznávám, občas v repertoáru Liturgy najde. Rozumím, proč je tohle závěr, jen to chce ho udělat osobitěji. Škoda. Úplné vyšumění v podobě Immortal Life II, odkazující dokonce na první EP, je ovšem v pořádku.

Někteří považují Antigone II jako jeden z jejich nejlepších tracků, já to mám úplně naopak. Špatných věcí je tu málo, ale tahle zaprvé bere albu příliš času a zadruhé nedělá dobrý dojem faktem, že album uzavírá. Přestože nemám důvod je poslouchat znovu, zapojené do alba jsou ty horší věci už více uchopitelné. Zmíněný problém s usekávání menších skladeb taky nic moc. Dále bych si představoval více Haelina čistého zpěvu, protože z HAQQ víme, že ho svede skvěle. Samozřejmě je otázka, kdo na letošní desce zpívá chorály a na kolik procent jsou počítačové, ale tipuju, že víc než 50 %, proto bych rád větší množství toho opravdového.

Ale! Musím pořád říct, že pozitiva převládají. První čtvrtina alba je naprosto špičková a většina zbytku „jen“ velmi dobrá. Většinou platí, že pokud máte při poslechu chvilinku pocit, že začínají Liturgy, ač epicky, vykrádat sami sebe, přistává vám v uších další hudební nápad, který jste (nejen) od nich ještě neslyšeli. Tvorba se stává více a více propletená, až začínám vnímat diskografii Liturgy jako obrovsky mocnou náboženskou entitu a tak to má asi i být. Stoupání do oblivionu, katarze, originální použití zvuků a melodií, občas nějaká matematika, orchestrální kompozice, to všechno dohromady tomu dává něco, co zatím žádný jiný projekt nesvedl. Sečteno podtrženo, je to pořád skvělé album.

Přestože v době zveřejnění článku už bude asi po všem, na závěr zmíním, že kvůli Liturgy letím navštívit Kodaň, protože jako headliner festivalu A Colossal Weekend představí hned třivystoupení s různými setlisty. Ten poslední je už pojmenován nikoliv jako kapelní, nýbrž jako jméno protagonistky – Haela Ravenna Hunt-Hendrix. Jsem zvědavý, co si pro nás připraví. A mimochodem, chystá se v září i koncert v Praze, kde chybět taky samozřejmě nebudu.