Na čtvrté desce obrůstají syntetizérový futurismus větvičky a plevel. Umělá inteligence probuzená k životu elektronickými impulsy na předchozím synteticky organickém počinu Persona může být podle Rupture lidským okem nespatřenou budoucností. Člověk se jí jednoduše vůbec nemusí dožít. Zůstanou jen ruiny našich vizionářských snů.

Solastalgie. Pozitivní smýšlení o budoucnosti tíží existenciální tíseň. Jsme vězni svých myslí, digitálních těl. Možný je i jiný konec, ale nám je to jedno. Změna klimatu nás rozděluje do dvou rozbouřených táborů, její řešení se proto zdá složité jako snaha nakreslit kvadraturu kruhu geometricky negramotného jedince.

Lost in Kiev jsou méně odvážní, více vážní. Tradičnějším pojetím post-rocku se částečně vzdávají svého hudebního inženýrství, jež by si pro originalitu měli nechat patentovat. Žádné mluvené slovo, žádná intermezza, žádná filmovost, ale instrumentální gradace typické pro tento žánr. Když už tyto gradace přijdou, tak vážně stojí za to.

We Are jako by Personě z robotického oka vypadla. Prison of Mind s hostujícím Loïc Rossetti z The Ocean je ovšem mocnou srážkou hudebních prvků Lost in Kiev a The Ocean. Skladba platí za jeden z nejsilnějších titulů, jaký obě kapely dosud nahrály. Současně se od klasické tvorby Lost in Kiev v kontrastu s We Are tolik liší.

Synthové podkresy navozující pocit melancholie ustupují do pozadí dynamické instrumentaci, čímž dávají zvuku vítaný prostor a tím pádem naturální přirozenost. A v takovém duchu se nesou i stopy následující. Navíc nahrávce prospívá průbojná rytmika nového bubeníka, která razancí a dynamikou připomíná tokijské Mono. 

Lost in Kiev se i přes jisté ústupky v aktuální tvorbě vyvarují nevýrazným momentům či utopení se v žánrové šedi, ať už se bavíme o osobité spolupráci kytar a synthů, rozpoznatelných melodií či citu pro výpravnost a atmosféru. Klišé? Místy možná, to však neznamená, že je levné. Lost in Kiev vystoupili z davu již se svým debutem Motions, a do řady si stále odmítají stoupnout.