Na Low jsem poprvé narazil s deskou Drums & Guns před cca patnácti lety, když se tady nad ní tenkrát rozněžnil Víteq. Zásah do černýho, křehoučká, snivá deska, kterou si rád čas od času připomenu, zejména během sychravejch podzimních večerů jako dneska. Ty písničky je pak těžký vytěsnit z přehrávače, v playlistu se drží jak strašidlo zchátralýho panskýho sídla. Nicméně tím můj dosavadní vztah k Low víceméně končil – následující desky sice byly fajn, ale nikdy mi tak neučarovaly, sledoval jsem s úctou, ale z povzdálí. Teda až do teď.

Hey What jsem si totiž zase pustil blízko k tělu. Jsou tu krásný melodie, který rozmazávaj ostrý hrany, jsou tu zpěvy, který odzbrojujou svojí upřímností, je tu ten tep, kterej zatěžuje oční víčka a vtahuje za záclonu. Nad tou deskou snad ani nejde přemejšlet jako nad sbírkou písniček, je to spíš taková volně plynoucí melancholická rozvaha - občas se vynoří jasný obrysy, jinde kontury zůstanou v mlze, někde člověk div neohluchne, jinde se našlapuje po špičkách, ale ten omamnej pulz nikdy tak úplně neutichne a tmelí desku dohromady.

Možná teď trochu opisuju z recenze na Drums & Guns, ale to neznamená, že Low stojí na místě. Hey What má tvrdší slupku než dřívější desky, snivou náladu tu podobně jako na předchozí Double Negative narušuje hlomoz mašiny, ale teď už mi ta kombinace přijde dotaženější. Křehký melodie narážej do tvrdýho zkreslení a ruchů, u kterejch se Low nebojí řádně vyšponovat hlasitost. Tyhle protiklady na jednu stranu dávaj vyniknout tišším, zasněnějším partům (třeba vynikající Hey, kterou ne a ne dostat z hlavy), na druhou stranu ti zrovna nepřidaj na klidu. Asi jako když horečně sníš v lůžkovým vagónu nočního vlaku, kterej neúnavně drncá po kolejích. Sny moderní doby.