Kdyby Mannveira vydala své debutové album o nějakých pět nebo sedm let dříve, byla by to pro mě velká událost. Takhle je ouško islandským black metalem už docela nasyceno a do poslechu jsem se musel trošku tlačit. Jenže po prvním seznámí a zjištění se, že vše je na svých místech, musím konstatovat, že Mannveira nabízí o trochu víc, než jen solidně zpracovaný standard.

Jak je u islandských kapel zvykem, nejprve rozpleteme, které známé tváře se tu objevují. Jádro tvoří pasírci z Andavald, Örlygur Sigurðarson krom toho hraje ještě v Naðra a O. Zrovna Andavald patří podle mého názoru k tomu nejzajímavějšímu z islandského black metalu, jejich zachmuřený, zadumaný a pomalý jednotvárný blackový valčík mě svého času dost oslovil. Bohužel Mannveira takhle originální není. Jejich disonantní rozkládačky odkazují k debutům Svartidaudi a Sinmara, ale spíš už dnes stačí jen říct „typický islandský zvuk.“ A čím zajímavým okořenili tenhle základ?

Staví nad něj třeba velice povedenou ritualistickou pasáž s parádním jekotem ve druhé Í köldum faðmi (Ve studeném objetí), která je obzvláště temná, a nepřestává mě ani s opakovanými poslechy bavit. Máme tu hodně dobrou poslední písničku Kverkatak eilífra martraða (což se mi nepodařilo ani s překladačem přeložit, ale aspoň jsem zjistil, že Kverkatak je islandská rozhlasová stanice), která asi nejvíc připomíná jednotvárnými bicími zahloubanost Andavald. A i třetí z delších písní, titulní Vítahringur (Začarovaný kruh) je zajímavá jednak složením, ale i dílčími nápady. Dvě kratší skladby, které vytáhnou celkový čas nahrávky na 35 minut už, pravda, k islandskému standardu jednadvacátého století nic nepřidají.

Žánrovým fanatikům je tedy možné album doporučit bez výhrad, ale hledači pokladů, skvostů a ryzí originality mohou v klidu Mannveiru v playlistu přeskočit.