Denně vychází tuna nahrávek, denně mi jich končí v mailu na desítky, možná vlastně i víc, než jich většina stihne poslechnout za měsíc. Spousta balastu, průměru a přehnaných ambicí, ale jsou tu i nahrávky, které by bezpodmínečně neměly uniknout vaší pozornosti, ať už posloucháte jakýkoli (pod)žánr, protože jsou prostě tak dobré, že nezáleží na vašem vkusu. Bez podbízivosti, bez lacinosti. A jsou dokonce i nahrávky, které tohle vše splňují a vyšly v Čechách. Jo, mám pocit, že tohle vše – rád bych napsal letošní, ale datum vydání byl květen 2020 – Divine Technology splňuje.

Za nahrávkou stojí Dan Friml, který je českými kapelami ve svém drahobuzeckém studiu The Barn, ať už v roli producenta nebo jen nahrávacího inženýra, čím dál častěji konfrontován s jejich představami o svém vlastním zvuku. Není asi divu, že druhá deska jeho kapely Mean Messiah má naprosto skvělou produkci. Není to totálně vyleštěný křišťál, není to přeprodukovaná hmota, ale co do nástrojů a i mixu, jenž vyváženě pracuje s dynamikou a průběhem nahrávky, je vše poměrově vyvážené a co do charakteru nástrojů vše zní až takřka dokonale.

Když to vezmu kolem a kolem, Divine Technology přitom není žádná revoluce a v podstatě nepřináší nic neslyšeného. Každý, kdo se k desce dostane, ji asi napoprvé umístí do ‚indus metalu‘ hned vedle Strapping Young Lad a Fear Factory. Sám Dan se těmto příměrům nebrání, a ani nemůže, ačkoli říká „v podstatě všechno je silně inspirovaný a mnoho alb zní mnohem víc jak své předlohy,“ a přiznává, „když už jsme u těch inspiračních zdrojů, doporučuju poslechnout si třeba Ministry, Skinny Puppy, NIN..., tam možná kradu mnohem víc. Townsenda jsem neslyšel už roky, ale inspiraci jeho ranou tvorbou jsem nikdy nepopíral.“

V čem je tedy Divine Technology vedle své produkce tak výtečná? Po zaposlouchaní se do alba objevíte minimálně dvě věci. Že směr vytyčený SYL a FF (indus thrash/death) tu slouží pouze jako odrazový můstek a především koncept. Jistěže je album písničkové, ale přesto se ani náhodou kostnatě neřídí klasickou stavbou. Nikde na nic netlačí a soustředí se na prostor pro vyniknutí nápadů, obohacuje je o vedlejší aranže, čímž postupně buduje velký monolit, kdy jeho části sice fungují i jednotlivě, ale stejně jako dobrý biják až celek odhalí vyšší smysl ústící k nějaké pointě. Divine Technology má prostě příběh a působí jako velkofilm mající své klidné i divoké úseky, překvapení a rozuzlení. Jsou tu atmosférické a epické pasáže se vznosným, i řevem mixlým zpěvem (Devin) v delších skladbách až k devíti minutám, sekané riFFy v kratších úderných písních, nebo klidně naprosto jednoduchá a dalo by se říci až triviální věc postavená de facto na jednom základním motivu (ale poslechněte si, jak se We Shout celkově vyvíjí a jak neuvěřitelně maká, tohle složit chce fištróna), jenže celek dává ohromný smysl a napříč se skvěle doplňuje na celé čtyřicetiminutové ploše, která i hudebním přesahem do jiných žánrů nabízí víc než jen „kopírku“ a omezující označení industrial metal. Na to je album ve své progresivní formě až příliš rozmáchlé do všech směrů. A když se do vás na závěr opře česky zpívaná Za světlem, naskočí vám husina (sic!) jak Ježíšovi trnová koruna, že skomírající baterie jeho founu mu neposkytne poslední selfie, a je to definitivně poslední proud 1 a 0, na který budete mít sílu.

Abych došel ještě do minulosti, první deska Hell z roku 2014 přitom vůbec nenapovídala, že by Mean Messiah, resp. Dan, pak přišli s takovouhle ťafkou. I když Hell nebyla vůbec špatná, doplácela na určitou plasticitu a šablonovitost, jež doprovázela strukturálně poměrně podobné a hlavně tradičně metalické písně (vzpomněl jsem si u poslechu i na Painkiller nebo klidně nejtvrdší Accept), které MM na druhé položce ve všech směrech dalece převyšují, a to přitom ani zásadně nezměnili své zbraně. Nezapomenout bych měl, že v mezičase ještě vyšlo EP Let Us Prey, jež je k Divine Technology působivý trailer/kraťas.

Mean Messiah na Divine Technology nemají potřebu věci komplikovat. Míří za myšlenkou a jsou v tom úspěšní. Nahráli dynamické, hitové, ale strašně chytré a neuvěřitelně propracované album, které svou poslouchatelností musí potěšit každého metalem zapáleného, zároveň však ukojit i ty nejvybíravější fajnšmekry jako jsou posluchači progresivního metalu. Mimořádný výkon.