Tak jsem se konečně rozhoupal, po opadnutí prvotního humbuku kolem tohoto dokumentu, že bych jej také mohl shlédnout. Ani ne tak kvůli tomu, že bych Metallicu nějak „žral“, možná tak kdysi, maximálně ale do „černého“ alba (a kdo asi z nás „tvrďáků“ ne, že?), ale spíše kvůli zvědavosti: „Co se asi tak dá o skupině, která je neustále propírána celým širokým novinářským spektrem – od seriózních magazínů pro pány i dámy, až po nejnižší a nejubožejší plátky shromažďující klepy, drby a nejrůznější pikantnosti, které, přiznejme si to, nás stejně vždycky nějak zaujmou – natočit?“. Mno, teď již jsem kapánek moudřejší, a tak se s vámi chci podělit o čistě subjektivní dojmy, které jsem z filmu nabyl.
Nehodlám se zde rozepisovat o tom, jestli je film natočen (zpracován) dobře nebo špatně, nejsem ostatně filmový kritik, abych ohodnotil kvalitu záběrů kamerou, střih, hudební podklad (hehe, jaký asi mohl být? :-)), maximálně tak kvalitu/y jednotlivých „herců“, které ale jsou standardem. Možná by se hodnocení dalo rozdělit do dvou kategorií: vypovídající schopnost dokumentu o problému, na který byl zaměřen a vypovídající schopnost o skupině samotné. Na stupnici MJC by to byly známky 7 a 9. Proč? To se dozvíte v závěru.
Marně přemýšlím, kde asi tak začít, ze kterého konce rozplétat nitky myšlenek, které mi v hlavě přeskakují jedna na druhou. Tak třeba samotnou kapelou, tak jak tomu bylo na začátku filmu – bleskový průřez tvorbou skupiny a pauzou mezi deskami Load/Reload (1996/97) a St. Anger (2003), na kterou se pánové chystali. Je zajímavé, že o S & M nepadla ani zmínka. Ne že by to byla chyba závažná, ale na to, jak se trojka/čtyřka kasala, jak se jim to zase povedlo, je to poněkud zarážející. Pak už se pomalu a těžkopádně rozjíždí celý příběh o tom, jak se kapela drsných hochů, kteří milují svou práci, rozhodne normálně zalézt do studia a natočit syrovou desku, která opět všem ukáže! Zde se však poprvé, a zároveň naplno, v celé své kráse ukazuje, jak je svět kolem Metallicy pokřivený, zvrácený a odtržený od reality:
- výkřiky nadšení o tom, jak je to prima zase zkoušet spolu v polních podmínkách garáže, která má ale do těch spartánských (ano, toto slovo tuším použil sám Mr. Ego Ulrich) stejně daleko jako apartmá v Hiltonu k zemljance
- kecy o duchu starých dobrých 80. let, kdy byl mezi náma (Metallicou) ještě Cliff Burton (pokud se Cliff odněkud dívá, tak se mu s největší pravděpodobností chce zvracet nad těma primadonama, pokud se nedívá, tak určitě rotuje v hrobě jako káča)
- spontánní jamy, ze kterých tryskají nápady jak gejzíry v Yellowstonském národním parku (pohled na Hetfieldovo trápení spíše evokoval uvolňování metanu ve slatích)
A tak dále, a tak dále. Do toho neustálé rozebírání odchodu Jasona Newsteda z kapely s najatým psychologem, který, a teď další typický metallica přístup, řeší týmové rozpory i v týmech NBA. Co to je, kurva (chtěl jsem napsat sakra, ale ono to fakt „kurva“ je) za lidi, když si nedokážou říct pravdu do očí a probrat si to sami mezi sebou! Prachy, sláva, moc, ego, nekritičnost jsou synonymem věcí Metallicy dnešních dnů. V těchto okamžicích zároveň dochází i k rozkolu mezi Hetfieldem a Ulrichem – dva kohouti, kteří se již nedokázali snést na jednom smetišti. Hetfield práská dveřma ve studiu a odchází na léčení. Při tomto momentu jsem si poprvé naplno uvědomil, že to bouchnutí dveřmi není přirozenou součástí filmu/dokumentu, že je děláno na efekt!!! A ten funguje. Věřím, že to možná i takhle mohlo být, ale zároveň pocit, že to bylo do filmu dotočeno záměrně, převládá. Následuje celá řada humorných pasáží, jak se vcelku klidný, a patrně nejrozumnější člen celé kapely, Kirk Hammett projíždí po svém ranči a nasává ducha přírody, Lars se jede podívat do jakéhosi klubu, kde vystupuje Jason. Komentář v taxíku je opravdová perla, něco ve smyslu: „Jedu na Jasonovu novou kapelu Echobrain. Prej sou dobrý. Já myslel, že Jason bude hrát v nějakým zaplivaným podniku pro pár ožralů, ale koukám, že jsou docela známí. To sem nevěděl, hehehe“. Výborná je i scéna, kdy Lars sedí v jedné místnosti s

Mustainem (Megadeth). Pokud z něj chtěla Metallica udělat úplného idiota, tak se to podařilo do puntíku a jestli si Mustaine myslel, že se takto zviditelní a bude slavnější a zároveň lidi pochopí, jak mu bylo ublíženo, tak ze sebe udělal akorát frustrovanýho kašpárka. Opět krátká ukázka vztahující se na období, v němž Metallica, „plná nejistoty“, čeká na návrat svého zpěváka. Není doslovná, nicméně podstatu věci snad vystihuje, dramatické pauzy si doplňte dle libosti, ale bylo jich dostatek:
Dave: Hmmm, chtěl bych, aby se v době, kdy jsem v Metallice hrál a měl problémy s alkoholem, za mě někdo takhle postavil a řekl „Dave, běž na léčení“.
Lars: Ty to takhle cítíš?
Dave: Víš, co to pro mě je 15 let žít s pocitem, kde jsem mohl být?
Lars: Chceš říct, že ty jsi celých těch 15 let žil s pocitem, že ti někdo ublížil, že jsi mohl být někde jinde?
Dave: Jo.
Epochální scéna je i s otcem Larse Ulricha, který po vyslechnutí nového materiálu suše prohlásí: „Být vámi, tak bych to celý smazal“.
Abych nenudil (doufám, že snad ne), vezmu už to hopem a načrtnu, co všichni asi víte. Následoval samozřejmě šťastný návrat alkoholika do kapely, kdy Hetfield ze začátku dělal pupínky, jako že bude hrát maximálně do čtyř hodin (asi mu někdo nakukal, že by měl brát Metallicu jako prachsprostou práci v Kolbence), pak se půjde věnovat rodině, koncerty jako že vůbec. Aspoň zatím. Pak skupinu osvítil spásný duch a vyrazili dveře s psychoušem a udělali konkurz na basáka, který může být z nejzapadlejšího kouta světa, ale když bude dobrej, tak proč by si s nima nemohl zahrát? A opět, světe div se, nevyhraje nějaký našláplý Jouda z Joudanova, ale Robert Trujillo, který je samozřejmě basákem par excellence, ale intelektuál to je veskrze žádný (nebo alespoň z těch 10-ti vět, co měl možnost pronést tak působil). Možná právě proto je v kapele, kde bude sice hrát, ale kecat do ničeho nebude (možná ani nesmí). Závěrečná scéna je skutečný Hollywood – Metallica se vrací s pompou na stadiony, je nervózní jak před prvním milováním, ještě se trochu rozcvičit (James mává rukama rychlostí lopat holandských větrných mlýnů) a davy řvou nadšením… „METALLICA, METALLICA, METALLICA“
Název filmu skutečně nelže, Metallica je podivný druh monstra, ne svou velikostí, nýbrž svou pokrouceností a zvráceností. Joe Berlinger a Bruce Sinofsky možná chtěli natočit dokument o velké rockové kapele, která si prošla nějakým krušným obdobím, ze kterého se díky své vůli dostala, místo toho však stvořili dokument o skutečné, současné tváři Metallicy. Tvář mnoha tváří, ale ta bývalá upřímná tam chybí. Alespoň já to tak cítím.
Proto je úvodní hodnocení tak vysoké, i když jsem vlastně film sestřelil, jak jste si jistě všimli. Dokument, ať je jakýkoliv má určitou vypovídající schopnost (7) a obraz o Metallice dává dostatečně přesný, tedy 9.

píTRs’s view: Ano, je potěšitelné vidět, jak se kluci nenechali semlít všemi těmi mnohaletými úspěchy a dál fungují nezávisle na „přátelských radách“ showbusinessových guruů. Ba co víc, za pouhopouhé dva roky ve studiu si jakoby nic natočí tak skvělou desku! A když člověk vidí jací jsou Hetfield a Ulrich k tomu všemu ještě skvělí tátové, těžko zadržuje slzy…

bizzi’s view: Konečně jsem měl možnost to vidět celé!!! V případě k tomuto filmu/dokumentu by se dal použít jakýkoli přívlastek, opravdu jakýkoli! Byť by vycházel z negativa či pozitiva. Jisté ale je - i není, že Metallica se v Some Kind of Monster vskutku místy (a tato místa převládají) prezentuje jako banda právě vylíhlých neandrtálských bezsoudných egařských patolízalů. Chvílemi si nejste jisti, zda ta či ona scéna je pro dramatičnost filmu/dokumentu či pramení ze skutečnosti nebo se jedná jen o bohapusté předvádění vlastních eg. Dovíte se ale, že vlastní na stovky kytar, umi si pěkně do očí říct „Fuck You“ nebo že to chlapci s přibráním Roberta Trujilla myslí vážně, a tak mu hnedle ‘mr. ego‘ vystaví šek na milión $. Můj názor na movie i po uplynulé době stále není ucelen, a proto všem vřele doporučuji film ke shlédnutí. Stojí to za to! Takto vypadá dnešní showbusiness severního kontinentu Amerického a problémy velkokapely neschopné po několikaleté odmlce napsat dobré písně pro další album.

Režie: Joe Berlinger, Bruce Sinofsky
Délka: 139 min