Když v březnu letošního roku dozněly v brněnské Flédě poslední tóny z nástrojů pánů z Gareth Davis Tria, byl jsem si jist, že jsem právě viděl nejpůsobivější jazzovou performanci za poslední dobu. Ostatně výrazy zračící se ve tvářích

ostatních přítomných svědčily o něčem podobném. Koncert, který zde hudebníci Mik Keusen sedící za pianem, Gareth Davis s basklarinetem v rukou a Julian Sartorius za bicími absolvovali, nebyl jedním z těch, které jazzový posluchač vidí a slyší každý den. A stejné to je s nahrávkou, kterou Mik Keusen, pianista švýcarského původu, se svým bandem utvořil. Dojem, který v posluchači zanechá, je vzdálená od většiny dosavadní jazzové produkce.
Stejně jako celková idea skromného švýcarského vydavatelství Tonus-Music je i hudba Mika Keusena založena na repetici a redukci jednoho motivu. Především proto je těžké v jazzovém světě hledat ke Keusenovi přirovnání, avšak díky tomuto konceptu a zčásti i celkovému vyznění se nabízí jména stájových kolegů a dalších Švýcarů Nika Bärsche, který má ke Keusenově pojetí rozhodně nejblíže, Andrease Stehela nebo Dona Li. Ten je zároveň zakladatelem Tonus-Music.
Jak napovídají první křehké tóny úvodní skladby 5.0/5.1, základním pilířem každé kompozice je nosný motiv opřený o výraznou rytmickou figuru. Keusenovy prsty tančí po klavíru, vytváří kratší i relativně delší intervaly, které se vždy opakují a dožadují se soustředěné pozornosti posluchače. Jeden jediný motiv, jedno jediné schéma vyjadřuje základní téma skladby. Je nosným pilířem a strukturu drží pohromadě. Netříští se, po celou dobu zůstává zachován a jen je doplňován dalšími linkami, jimiž se nechá omotávat. Ty zde hrají roli spíše dekorativní a především mají podpořit a místy zdůraznit to, co vychází z Keusenova klavíru. I přesto ale nelze mluvit o výhradně sólové desce. Bez křehoučkých a zároveň velmi důvtipných perkusních hrátek Bena Looseliho, díky nimž získává vrtivý rytmus další velmi překvapivý rozměr, či Shaova kontrabasu by zážitek z poslechu byl poloviční. Stejně tak basa a sporadický éterický vokál Anny Trauffer (11.0, 8.0), flétna, saxofon a jeho mohutné drnčení – to vše dokonale modeluje nahuštěnou atmosféru.
Tu může zpřetrhat každý příliš prudký výdech. A garantuji, že si rozmyslíš, kdy ho vypustit z plic, až se rozpomeneš, že se musíš po dlouhé době opět nadechnout. Ani jediná nota zde neruší výsledný dojem, vše je dokonale uvolněné

a zároveň natolik sevřené, že si skladby nedovedeš bez jakéhokoliv z užitých nástrojů představit. Blau je album hodně náladové. Komorní nálada a melancholie v podobě velmi působivé 6.0 je střídána nespoutaným entuziasmem (2.0, 9.0/9.1). Keusenovy figury umí rovněž být velmi groovy. 2.0 je asi nejdynamičtější skladba na desce a při prvních posleších jsem se neubránil evokacím schizoidních sól na desce Calculating Infinity kultovních Dillinger Escape Plan. Tady ale všechno působí naprosto uvolněným dojmem, žádná neuróza, roztěkanost. Zvuk klavíru všemu dává odlišný rozměr. Jediná kompozice, která se na Blau obejde bez dalších dojem umocňujících prvků je poslední 9.2. Dvě navzájem se obtáčející linky a zvukové spodobnění tikajících hodin. Absence konkrétních názvů skladeb ponechává volné pole pro vlastní představivost, jíž se meze nekladou.
Rytmické linky se rády vrtí a jako by poskakovaly po hladině vody, trošku cákají, odstředěné kapky dělají ozvěnu, která v hlavě rezonuje pořád dokola. Představivost pracuje na plné obrátky, dokonalá imprese. Keusen si rád hraje s posluchačovým citem pro rytmus a rád se trefuje do jeho mezer. Dobře si pamatuji, jak jsem se během performance Gareth Davis Tria stále dokola snažil polapit Keusenovo rytmické skotačení při skladbě 9.0/9.1, což se mi podařilo až před koncem bezmála šestiminutové kompozice. Neustálá repetice pořád dokola vybízí, motiv na sebe díky tomu poutá veškerou pozornost. V tom také tkví jedna z hlavních odlišností toho, o co se Mik Keusen snaží. Každý detail zde má své místo a zčásti i na nich stojí výsledný dojem z nahrávky. Přeplácanost by vše jen udusila.
Milovník zběsilého free jazzu si rozhodně nepřijde na žádné frenetické improvizované sólo, ačkoliv v živém provedení Gareth Davis Tria má i částečná improvizace své místo. Nutno dodat, že právě v živém provedení měl Keusenův křehký materiál mnohem větší drive a narozdíl od desky jsou nástroje bicí-basklarinet-bicí rovnocenné. Každý vybíhá trochu jiným směrem, zároveň ale zbylé dva neztrácí z očí a uší. Nitky se kolem sebe omotávají a posluchač tak těká svou pozorností mezi každou zvlášť a až po čase je dokáže uchopit a svázat i dohromady. A to se dá do jisté míry říci i o desce.
Zařadí-li se Keusenovo pojetí jazzu do odlišného kontextu, kam vlastně zčásti i patří, snese konotace s minimalistickými math-rockovými kompozicemi nejvýraznějších představitelů, inovátorů a zakladatelů Don Caballero pro jejich vrstvení rytmicky vytříbených figur, nebo minimalismem a potažmo ambientem. I Keusenovým přítelem je ticho. A i ticho má svůj zvuk.
Ačkoliv Mik Keusen byl původně zaměřený na klasický jazz, současná podoba jeho tvorby má blíže k některým dílům jazzových experimentátorů a minimalistů jako Steve Reich (například desky Music for 18 nebo Works) či The Necks (hlavně Drive By) než klavírním ikonám v podobě Keitha Jeretta, Breda Mehldaua a dalších.
Veškerá energie je soustředěna do několika tónů, které pod Mikovými prsty nabírají svou podobu, do plynulého rytmického toku, který připomíná hada

požírající vlastní ocas. Právě ono lpění na čistotě prostého motivu, motivu provrtaného až na dřeň odlišuje Mika Keusena od většiny jazzové produkce.
V případě zatím posledního počinu Keusenova bandu Blau máme co dočinění s neuvěřitelně svěží a autentickou nahrávkou, se zvukem, atmosférou a aranžemi tak snadno rozpoznatelnými od naprosté většiny, co bylo nejen na jazzovém poli nahráno. A toto tvrzení se dá docela dobře uplatnit i na celý koncept vydavatelství Tonus-Music, jež snese srovnání hlavně samo se sebou.

www.myspace.com/mikkeusenblau