S různejma obměnama na téma Deathspell Omega už svojí trpělivost moc nezkouším, přes všechno to vykrádání se nová krev hledá těžko a samotnejm otcům žánru už to od ruky taky moc nejde. Ve výsledku jsou pak nový nahrávky často o tom, jestli se s (dis)harmonií pracuje o chlup jinak než jinde, což končí výměnama názorů hlavně pro ucha žánru zasvěcený.

O to víc tak potěší náhodná srážka s novou kapelou, kde svojskej rukopis rozpozná i posluchač, co disso death/black fanaticky neuctívá. Ačkoliv s „novou kapelou“ – Harrowing je pro Mithridatum sice první nahrávka, ale jsou to protřelí borci, co mastěj technickej death metal už nějakej ten pátek v Abhorrent a letmo se objevili třeba i u marastích oblíbenců The Faceless. To je v promo materiálech samozřejmě patřičně zdůrazněno, možná až na škodu věci – jak Abhorrent, tak the Faceless mají hudebně s Mithridatum společnýho pramálo.

Mithridatum jsou totiž hlavně kapelou rozkladu, a to jak po technický, tak atmosférický stránce. Kytary rozkládaj akordy podle DsO učebnice, ale krom jedovatýho emíčka se soustředěj i na psychedelickou stránku věci, tak jak jí dělali třeba Ved Buens Ende. Chválím, i když úplně nesedám na prdel, to dělám, až když se přidaj bicí, který jsou krásně nasypaně rozklížený. Tu sypačka pajdá nalevo, tu napravo, pomalejší party nabourávaj údery zdánlivě mimo rytmus, je to jako sedět na vratký židli, která se ne a ne převrhnout. Kytarový rozklady a rozsypaný bicí tu držej po sobě jen tak tak, až má člověk pocit, že se skladby každou chvíli sesypou. Nesesypou, v nejtěžších momentech album do latě srovnávaj údernější deathmetalový sypačky (a v několika případech i překvapivě punkový momentky).

Pocit rozkladu je dominantní i v náladotvrobě. Jasně, na svý si přijdou jak vyznavači majestátní mrazivý DsO zloby, tak psychedeličtějších blackmetalovejch poloh. V hlavě mi ale nakonec utkvěl hlavně pocit postupnýho chátrání - prokletí funguje pomalu, jako pozvolná proměna honosnýho sídla do dekadentní ruiny. Harrowing se tě nesnaží přímočaře přejet, zlo je tu rozplizlý a těžko uchopitelný a charakter nahlodává plíživě. Což jde tak nějak ruku v ruce s názvem kapely – Mithridatum označuje dávný praktiky požívání omezenejch dávek jedu k vytvoření imunity, a to postupný uvolňování zhoubnejch substancí jako metafora k jejich hudbě pěkně sedí. Jen si teda nejsem jistej, jestli člověka to pozvolný škádlení nakonec zocelí nebo vnitřně rozloží.