V mnoha oblastech extrémního metalu platí, že cokoli děláte, někde v Austrálii to někdo dělá lépe. Takže jeden z nejzajímavějších blackových pokojíčkáčů dost nepřekvapivě pochází z Austrálie a většině tohoto skvělého žánru ukazuje záda.

Stojí za ním Paul Marsh, a to už přes 13 let. Některé desky pod hlavičkou Moon se mi pořádně vryly do paměti, zejména první Caduceous Chalice, která nabídla jedinečnou atmosféru, a byť zatím poslední Render of the Veils nebyla po všech stránkách dokonalá, nabídla v zásadě stejnou kvalitu a pořád mě hodně bavila. A jak dopadlo poslední album?

Nu, nebudeme z toho dělat kovbojku, Pandimensional Gnosis od Moon je jedno z mých momentálně nejoblíbenějších alb. Je to pořád stejný monotónní kytarový hukot s občasnými klávesami, který umně vplétá do svých linek mnoho melancholie a temné zádumčivosti. Zvuk není tak syrový, aby komukoli mohl bránit v poslechu, takže v kontextu raw blacku je to, co do zvuku a technického provedení, vlastně velice přístupná nahrávka.

Obsahově si ovšem od svých posluchačů nárokuje 55:44 minut a rozkrojí tento materiál pouze šestkrát - gró tvoří čtyři písně kolem hranic 10 minut. Budeme mít dost záchytných bodů, dost zajímavých momentů, abychom se v takové stopáži neztratili? Nebudeme. Naopak, jde právě o to nechat na repetici jeden motiv, procítit ho, nechat jej znít… pokud možno se v něm ztratit a nechat se prostoupit atmosférou gnostických dimenzí.

Přestože technická kvalita jak zvuku, tak všech nástrojů, které Paul Marsh obhospodařuje, obstojí, je okultní (nebo okultistická?) atmosféra v podstatě tím jediným, oč na nahrávce kráčí. O nějakých finesách nebo propracování motivů, jejich kontrapunktu nebo spojování asi nemá cenu mluvit. Podstatné je, že atmosféra je dostatečně temná a hutná na to, aby posluchače bavila. Instrumentálně to žádné orgie nejsou a pro koho je „práce s nudou“ jen maskování neumětelství, ten nechť na Moon a jeho všedimenzionální gnózi zapomene. Mezi zástupem Vargových plagiátorů mě ale Paul Marsh dokázal i počtvrté zaujmout.