Poslední dobou se ke mě dostalo hned několik nahrávek z Francie, který se snažej o řekněme trochu experimentálnější míchání rocku (v opozici), jazzu a hluku. Zejména lyonská líheň pod labelem Dur et Doux vydává hyperaktivní nahrávky v hyperaktivním tempu (z těch zajímavějších třeba Piniol nebo CHROMB!, ale je toho fakt spousta), tam je ten přetlak not a kreativity snad až nezdravej. Dál mě napadaj věci pod Poutrage Records - třeba pařížský Hippie Diktat, který to hrnou v daleko monotónnějších barvách, a místo honění not se soustředěj hlavně na hypnotický hlukový stěny (recenze brzo!). No a pak je tu novinka od MOOP, která do redakce došla teprve nedávno, a přirozeně do týhle společnosti zapadá.

Ostara totiž taky míchá různý odrůdy jazzu a rocku, a jde na to vcelku po svým. Vlastní je jí delší, zadumanější forma – čtyři kusy na ploše cca pětatřicíti minut, a zejména první a třetí kompozice se táhnou jak med. Z hlavních přísad stojí za zmínku starší King Crimson u rockovějších partů (Schizoid Man neasi), různý doom jazzy u pomalejších pasáží, free-jazzová improvizace na téma postupnýho budování hlavního nápadu z rozdrobenejch motivů, no i na nějaký ty hlukový experimenty dojde. Co jsem tímhle krkolomným popisem chtěl říct – vlivů je tu dost, a Ostara tak nejde úplně jednoduše zaškatulkovat.

Už po prvním poslechu je ale jasný, že pro poctivý vstřebání týhle desky bude potřeba trpělivost. Nápady se tu rozvíjej pozvolna, většinou se začíná z tajemnějších, ambientnějších poloh a atmosféra postupně houstne až do hlučnějšího rockovýho finále, který přikládá pod kotlem. Není to vždycky takhle přímočarý, ale rozvíjení tajemnejch začátků do strhujících konců je základ. A MOOP to dělají celkem přesvědčivě a překvapivě rozmanitě, ať už jde od stupňování freejazzovýho drobení do hlukovýho bordelu, nebo zasněný doom-jazzový atmosféry do kingcrimsonovský riffáže. Rozvoj nápadu je přirozenej, skladby postupně vtahujou, hlavní položky pro úspěch si můžem odškrtnout.

To ale neznamená, že všechno funguje skvěle. Ostara totiž trpělivost posluchače přeceňuje a odměna za trpělivost tu občas zaostává za očekáváním. Nápady se rozvíjej místy až příliš pomalu a sám jsem se nejednou přistihl, jak přemýšlím, co uvařit k večeři, spíš než abych doceňoval budování napětí. Co se strhujících finále týče, tak už jsem taky slyšel věci, který mě odstřelily víc. Třeba u titulní Ostara je nájezd znepokojivej a napětí buduje, ale fakt hlemýždím tempem. Finální riffáž je taky pěkná, ale u dlouhejch skladeb postavenejch na min-max růstu bych očekával, že ve mě konec vyvolá trochu víc než jen pocit, že „tohle je fajn riff“.         

Ale abych to s tou kritikou nepřeháněl – Ostara je osobitá směs jazzu a rocku, která trpělivýho posluchače nakonec odmění.