Vydat za 14 let dvě desky? To není moc. Heretic a stále aktuální Kingdoms Disdained od sebe dělí obří prodleva, během níž se toho pro Morbid Angel hodně změnilo. A nejen pro ně, proměn doznal samotný žánr, který Azagthoth a spol. spoludefinovali a dlouhá léta jeho tvar stále rozvíjeli a pilovali. Jenže death metal se změnil, služebně mladší kapely ho víc a víc tlačí do disonantnější polohy, návrat také slaví dnes oblíbený old school. Morbid Angel se tak kvůli své odmlce a personálním změnám dostávají na šikmou plochu, kdy nemají pro koho hrát. I jejich věrné patrně omrzelo na koncertech poslouchat stále dokola 20 let staré pecky. Kam tedy hudebně jít? Azagthoth znovu spojil síly se Stevem Tuckerem, který ještě při skládání nových skladeb prohlásil, že tentokrát půjde o přímočařejší deathmetalové album. Tedy žádné experimenty s jinými žánry, kterých bylo předchozí „vincentovské“ Illud Divinum Insanus plné. A opravdu, úvodní věc Piles of Little Arms značí návrat k syrovému metalu bez větších studiových i jiných příkras. Nalezení ztracené alchymie, která dala vzniknout temným majstrštykům Formulas Fatal to the Flesh a Gateways to Annihilation, jež značily opuštění dřívějších thrashových vlivů, je ovšem po zmíněné dlouhé pauze dost problematické.

Tucker a Azagthoth se sice snaží vzít si zpět své dříve dobyté území, potíž je ale v tom, že nijak hudebně neriskují a skoro všechny skladby operují na „bezpečném“ písečku. Jakoby se po negativní odezvě na předchozí desku báli zkusit něco neotřelého a celou tři čtvrtě hodinu se pohybují na důvěrně známém kolbišti. Kingdoms Disdained tak logicky chybí prvky, kterými dřívější zásadní počiny oplývaly – atmosférou, krásnými klávesovými mezihrami, koketování s industriálem (dnes už legendární skladba Hatework). Na Domination a Gateways to Annihilation přispěl svými ultramelodickými kytarovými sóly Erik Rutan, oproti tomu přínos současného druhého sekerníka Dana Vadima Vona se zdá být nulový, stejně jako bicmena Scotta Fullera, který pouze imituje Sandovalův styl. Druhá zmíněná deska přinesla zpomalení, zatěžkané riffy, groove, až sludge atmosféru, naopak Formulas bylo bestiálně rychlé jako Šinkansen. Co v roce 1998 předváděl Pete Sandoval, pak poznamenalo další směřování extrémního bubnování.

Jenže Kingdoms Disdained není ryba ani rak. Chybí jeho jasnější profilace, Trey a Steve si berou od každé předchozí desky něco, ale v celku to pak vyzní jako nějaká kompilace. Piles of Little Arms se sice honosí úderným střednětempým riffem, párkrát se zopakuje sloka – refrén, ale píseň pokračuje dál dost kostrbatě a končí neurčitě uprostřed podivného nápadu. Jakoby si její autoři nevěděli rady, co s ní dál, tak ji raději ušmikli. Začátek druhé v pořadí D.E.A.D. je ještě divnější a dokazuje kompoziční tápání Morbid Angel. Gravity blast nikdy nebyla jejich doména, tady se ho snaží naroubovat do techničtější podoby disonancí á la Portal, leč výsledek je víc než diskutabilní. Tohle jsou fakt Morbid Angel? Garden of Disdain se nese v duchu Nothing Is Not, tady je Tucker s Azagthothem jako doma. Pomalá těžkotonážní skladba jakoby vypadla z Gateways, leč i v ní je děj takřka žádný, kapela riffy stále opakuje, píseň se nijak nevyvíjí a pak náhle končí. Vysloveně natahovaně pak působí skoro šest minut dlouhá Architect and Iconoclast, jejíž refrén se dokolečka opakuje v průběhu celé písně. Kdyby tahle věc byla o polovinu kratší, vůbec nic by se nestalo. Album má však i skvělé momenty – čtvrtá vyhlazovací The Righteous Voice si nese to nejlepší z Formulas, sloka v triolové sypačce, silný refrén, dvě parádní Treyova sóla. Kdyby takhle svěže zněla celá deska, bylo by finální rezimé úplně jiné. Zdá se mi, jakoby kapela byla silnější v kramflecích v rychlých rovných palbách než v pomalejších strukturách, které postrádají dřívější komplexnost a větší kompoziční um. Dokazuje to povedená osmá For No Master nebo předposlední From The Hands of Kings.

Půl roku od vydání alba je také zajímavé sledovat dosavadní reakce fanoušků. Někteří vnímají návrat o dvacet let nazpět jako sprostý kalkul, obviňují kapelu z nedostatku nosných riffů, kritizují Fullerovu hru na bicí jako nedostatečný plagiát jedinečného Sandovala. Druhý protipól tvoří lidé, kteří odsuzují Illud Divinum Insanus pro jeho nesourodost a pro ně nepochopitelné úlety mimo metal. Sirnatost projevu vítají a míní, že jde o dobrý comeback a snahu o zlepšení pošramocené reputace. Třetí skupina posluchačů hodnotí Kingdoms Disdained jako slušné, ale ve své podstatě nezajímavé album, jehož skladby se podobají jako vejce vejci a které jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zkrátka počin, který podle nich brzy zapadne prachem zapomnění. Všichni se ovšem shodují na mdlé plastové produkci, která desku zabíjí. „Zvučil Erik Rutan, takže nahlas jsou hlavně bicí a kytary jsou naprosto zazděné,“ ozývají se názory a mají pravdu. Kapela má na kontě ale i větší zvukový propadák.

Vzpomeňme na Heretic, které doteď zní jako nafouknutý igelitový pytlík postrádající jakékoliv basy. Cesta Morbid Angel tak trochu opisuje trajektorii Cryptopsy. I ti u svých fanoušků s Unspoken King naprosto propadli, pak se k nim znovu na další nahrávku připojil klíčový kytarista, leč na reputaci to skupině už moc nepřidalo. Je to nemilosrdné, ale u Morbid Angel je to podobné. Zásadní skupina žánru ho v minulosti posunovala tím, že s každým albem vykročila kupředu mimo své bezpečné teritorium (ať se to zlým jazykům líbí, či nikoliv, je to případ i majoritou nenáviděného Illud Divinum Insanus). Jenže to se teď neděje. Kingdoms Disdained sice rozhodně není špatné album, ale dvojnásobně pro něj platí rčení „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“. Ba co hůř, jakoby Morbid Angel začínali zaostávat za dobou. Nikdy bych nevěřil, že se to může stát.