Rád začínám recenzi ohlédnutím za předešlou tvorbou dané skupiny a v případě Mortuus je to ohlédnutí obzvlášť příjemné. Znovu jsem se při přípravě na recenzi a kontrolním poslechu přesvědčil, že nejen magický a uhrančivý debut De Contemplanda Morte; De Reverencie Laboribus ac Adorationis z roku 2007, ale i Grape of Vine z roku 2014 jsou z těch nejlepších alb slovutné švédské satanské scény. Pomalý a promyšlený black metal té nejvyšší jakosti s prvotřídní úrovní skladbo-tvorby, skvělé motivy proplétané leckdy nezvykle a vždy zajímavě. Obě alba patří k těm, které když pustím, nevypínám v polovině. Pole je pro pochvalnou recenzi tedy zorané důkladně, pojďme na to.

Nu, a řekněme to hned: zklamání je díky hluboké orbě velké. Je o to větší, že dokonce i několik prvních poslechů jsem žil v naději, že to bude ONO, to velké album, které dá black metalu laťku pro další rok. Čekal jsem, že skryté kvality budou pozvolna vycházet na povrch a poněkud při zdi se držící skladby vydají maximum pozvolna, postupně, jak to u nejlepších desek bývá. Bohužel, nestalo se to po deseti posleších, nestalo se to ani po dvaceti a přestal jsem tedy doufat, že se to vůbec kdy stane. Tu a tam se objeví momenty, které připomenou skvělou dřívější formu Mortuus, ale spolehlivě je ubije nekonečný počet opakování.

Jestliže předchozí deska nabídla šest skladeb průměrné délky 7 minut, novinka nabízí skladby čtyři a z nich tři překročí deset minut. Čili je to jasné - nepřiměřená délka jednotlivých kompozic je kamenem úrazu. Skladby prostě nemají dost zajímavých míst. Tam, kde vinné hrozny zrály a zrály a ani po desítkách poslechů nepřestaly vydávat lahodný mok, tam Diablerie zoufale šlape vodu. Přemílání motivů, opatrná hra na jistotu, naprosto nedostatečný tlak. Druhým kamenem úrazu je, že veškerá zlověstnost, která tak zdobila jak Hrozinky, tak i znamenitý debut (jehož finále Supplication for the Demise of All: Withdrawal into the Lifeless Sanctum zůstává největším masakrem tvorby Mortuus), je pryč. To bych ve zkratce vyčetl novince Mortuus.

Samozřejmě, na vině nepříznivého slovního hodnocení v kontrastu s pokusem o objektivní číselnou známku je nepřiměřeně vysoké očekávání, a nebudu předstírat, že to tak není. Kdyby stejný materiál představila nová kapela, nejspíš by chvále neušla. I tak bych ale pod vousy mručel pohrdlivé poznámky o poštovním metalu a naprosto bych postrádal cokoli jen trochu připomínajícího transgresi, tlak, emoční náboj. Diablerie se velice dobře poslouchá, ale… možná vlastně až příliš dobře. Klouže do blátíčka easy listeningu s metalovým zvukem. Mortuus tedy určitě dokázali nahrát slušnou, po všech stránkách řemeslně dobře udělanou desku. Bohužel však zoufale nudnou.