Macrocosmic Doom for Microcosmic Beings. Protinožci z australského Adelaide svou pohřební káru táhnou od roku 1993 a jak se zdá, své martyrium jen tak nehodlají vzdát.

Tempo vydávání jejich desek je – vzhledem k tomu, co hrají za styl – poměrně úctyhodné. Své dlouhatánské řadovky prokládají kratšími épečky, které se přece jen dají lépe uposlouchat. A to je i případ loňského The Exuviae of Gods - Part I. Jak už název naznačuje, ansámbl vedený Damonem Goodem (jeho jméno považujme za ironii života) The Exuviae of Gods plánoval na pokračování; druhý díl rok po Part I už vyšel.

EP čítá tři skladby a celkem je dlouhé 37 minut, což je zhruba polovina jejich plnohodnotných alb. Porce je to tedy akurátní. Kdo kapelu nezná, Mournful Congregation jsou matadory funeral doomu. Nejsou syroví jako třeba Evoken, staví na impozantních klenutých melodiích a občas mi znějí, asi jako kdyby My Dying Bride hráli třikrát pomaleji. I když je Goodův vokální projev pro žánr typický – používá hluboký murmur – skupina do svých pohřebních hymen vkládá četná instrumentální intermezza, v nichž nechybí akustické vybrnkávačky nebo klávesové party. Mournful Congregation jsou prostě vzletní a jejich pojetí zkázy a smrti je spíš uklidňující než naopak.

The Exuviae of Gods se nese na vlně předchozí tvorby, v níž už nějaké brutálnější hradební riffy jako v The June Frost nenajdeme. Ostatně s věkem měknou snad všichni jejich žánroví souputníci (viz poslední počiny Skepticism, Shape of Despair i Evoken). Úvodní Mountainous Shadows, Cast Through Time je ovšem pohřební procesí s velkým P – píseň kráčí vznešeně stejným tempem 14 minut a u téhle věci si někdy říkám, že takhle by asi mohli znít starší Cult of Luna, kdyby hráli funeral doom a kytarový příboj by nahradili romantickým smutkem. Australané umějí mistrovsky zaranžovat jednotlivé riffové propletence – tady musím vypíchnout krásná sóla Justina Hartwiga, jež jsou protipólem hutného spodku Goodovy kytary, díky nimž se riffy rozkošatí jako správně zastřihnutý keřík marihuany. V pořadí druhá titulní instrumentálka skýtá prostor pro oddych – melodie vytvářející několik vrstev kytar, mocně nahalovaných a propletených do sebe evokují až pohodovost Pink Floyd a nabízejí ideální příležitost ke snění. Třetí a finální kus An Epic Dream of Desire ho tematizuje, např.: The earth stands still, the air is silent - We all dream together, yet we are all alone - The world is a lonely place, for all to pity our existence - Our minds in a maze, we do not know where to go from here. Ne, nic nového pro sluncem, ale to provedení!

Mournful Congregation stále umějí své songy vygradovat a většinou to nejgrandióznější si schovávají na závěr. V tomto případě si na konci EP zahráli i ve středním tempu, což je pro ně rychlost, asi jako kdyby Rolling Stones začali sypat…

Kapela na The Exuviae of Gods nikam neuhýbá z cesty melodického doomu, ale díky kratší stopáži není poslech tak náročný jako na jejich 80minutových albech. Mournful Congregation prostě stále umí.