Náv přitvrdili, zhrubli a zní to dobře. Ne, že by předchozí desky byly limonáda, ale na novince se jede přeci jen více zostra. Agresivně. Melancholické akordy, které na minulém albu byly ke slyšení, jsou fuč. Zvuk kytary i basy je teď jiný, tvrdší. Celkově je sound jihočeských mnohem pekelnější. Kapela vás na nové desce hned zkraje pěkně zmáčkne a celých 41 minut pak ždíme.

Trpte je mnohem více ortodoxní black metal, kde hraje prim dravost a intenzita. V první řadě jde o to, aby to byl nářez, což má ovšem v kombinaci se syrovým zvukem za následek, že hudba nezní na první dojem moc čitelně. Songům je třeba z tohoto důvodu dát trochu čas a odhalit detaily. Možná pomůže hudbu při poslechu i víc vohulit, protože pod nánosem undergroundové špíny a agresivity (považuji to za producentský záměr) se dají nalézt chytlavé, s primární řežbou kontrastující motivy, které sveřepě působící songy projasňují. Není jich tolik, ale na výsledek mají zásadní vliv.

Nejvíce výrazný je v tomto ohledu samozřejmě ženský zpěv ve druhé Vukojebina, který je opravdu super. Není ho moc, ale stejně jako pár akordů na španělku v závěru celkový dojem ostré skladby hodně vylepšuje. Takto výrazný prvek se žel bohu na albu už dál neobjeví, najdou se však jiné. Za jeden takový považuji třeba zřejmý odkaz na Rotting Christ ve skladbě Ex Materia a zajímavě vypadá také střídání motivů v Ozymandias a Promaja, případně úvod Epimetheus. Většinou jde o ty momenty, kdy kapela na chvíli zvolní a nadhodí výraznou, nápaditější figuru. (Mimochodem, rád se nechám poučit, co vlastně názvy těch songů znamenají.)

Výše uvedené však nic nemění na tom, že většinu času album nekompromisně sviští a té rychlosti je ve finále asi moc. Úvodní Crux album suprově nakopne, dvojka Vukojebina tempo podpoří a deska zkraje vypadá jako příjemně strhující, nicméně celku příliš dominují jednotvárnější sypačky a po čase díky tomu ztrácím pozornost. Náv vsadili na jednu kartu, a tou je intenzivní brus, který bude jistě fungovat při živém hraní, umělecké stránce věci však sporé množství odpočinkovějších anebo melodických linek neprospívá.

Resumé je tedy jednoduché. Album je super nářez, má pekelný sound a je hustý jak cyp. Chybí však nějaký šikovný druhý plán, který by z něho udělal top záležitost. Takto to není apriori špatně a posluchač u desky navzdory názvu určitě netrpí. Nahrávka má svoje kouzlo a je bezpochyby lepší než předchozí zářezy Arcizlo a Smrtci. Bohužel, byť obsahuje některé skvělé momenty, se jeví dost monotónně. Náv se určitě vydali správným směrem, superlativy bych však pošetřil na věci příští. Směr je nastavený dobře.