To to ale hudebním kibicováním se živícím Lotyšům trvalo. Po několika oznámeních, že nová deska vychází, se vše o měsíce a měsíce protahovalo a nové album vyšlo až nyní a NF ho tak do kupy dávali celých šest let. Důležité ale v konečném je, že po předchozí, pro mě tedy neuspokojivé, Mephisto Lettonica si Splenetic našel jasnou cestu. A troufám si říci, bylo-li nás s Mephistem nespokojených víc, nyní nebude nespokojen nikdo. Ani fans éry nejstarší, ani fans éry nové, Mephistem započaté, kdy Neglected do sestavy včlenili klávesy obsluhujícího George.
Ano, a tím to možná (ale klidně i ne) bylo. Neglected tak dostali temný, snad až

Samaelovský, odstín, který chvílemi docela slušel, ale v globálu asi Destruction a spol. pro Georgův nástroj i dost podstatně upravili hudbu, kdy jí dali až příliš přímočarý ráz (hlavní sloky a refrény – na Splenetic zachováno), kdy vše jen tak nějak až příliš setrvačně plynulo, často se kytarově „drhlo“, bicí střednětempě (a možná i unyle) kvapíkovaly a klávesami se tvořila asi kýžená atmosféra a na úkor snad snazší poslouchatelnosti výrazně odsunula tvář kapely kdysi promyšlených kytar. Samozřejmě nemůžu mluvit o maximálním zklamání, protože i na Mephistu Neglected vytvořili mnoho poutavých riffů a celkově zajímavých aranží, ale jak říkám, v té době asi byla upřednostněna přímočarost dost obalená klávesami a proložená občas poutavým a chytře vymyšleným riffem.
Jenže, Neglected Fields jsou o šest let starší a o celých šest vyzrálejší a došlo k úžasné symbióze obou světů Neglected Fields. Toho temněji atmosférického i toho technicky a kytarově bravurního death metalu. Důležité je ale si uvědomit, že technika nemusí nutně znamenat devět nebo více změn za minutu a riffy, u kterých by si normální kytarista vykloubil prsty (pár jich tu ale je) a normálnímu bubeníkovi nestačily končetiny, mozková kapacita či souprava (pro příklad uvedu zbytečné bicí maxistavebnice Portnoye). Nene. Lotyši tentokrát asi dost přemýšleli, protože v podobě Splenetic (luxusní začátek stejnojmenné skladby!) představují svou hudebně nejkomplikovanější, aranžmá nejpropracovanější a přitom vlastně nijak extrémně složitou desku, kde přednost dostává souhra a poutavost. Ale souhra všech: kytar, kláves i bicích. Perfektní a hlavně výrazná a originální nápady hrnoucí kytarová práce -zmínit musím opět úžasná a jedinečná sóla- je v

dominanci, o níž se občas přetahují velmi vynalézavé klávesy, které na sebe někde převezmou úlohu hlavního a rozvinou strunami předložený motiv, nebo naopak posluchačovu pozornost strhávají neočekávaným zvukem či aranží. Basa středového ale příjemného a přitom plného zvuku je někde mezi a stejně jako klávesy (ale ne tak výrazně) tu a tam vyplave pořádně na povrch, aby zdublovala/rozvinula toho či onoho. Poprvé v historii NF se dá také mluvit o zajímavých rytmických partech, které konečně využívají celou sadu, jsou často výrazně rytmické a jak nebezpečný predátor vybírající si svou kořist se tady táhnou za kytarou, tu za klávesy. Ke všemu tomu pozitivnu se navíc dá hovořit o dramaturgicky skvěle vypracovaných skladbách a zajímavých a nečekaných zvratech. Jediné mínus snad vidím v sice originálním, ale trochu monotónním Destructionovu hrdelním Carcassovském zpěvu, jenž mi kdysi k NF seděl, ale postupem času omrzel a k současné atmo podobě NF až tolik nesedí. Trochu zbytečná je dle mne, ač krátká, bass instrumentálka Triplicity a mám pocit, že Sergei i velmi zřídka Destructionovi hlasově sekunduje s jeho tupým mručákem, jenž není žádným zázrakem. Uzavřu to ale pozitivně a zmíním i zajímavý a svojský zvuk, který Lotyši spíchli opět ve Finsku.
A tak jen závěrem, že Neglected Fields na své třetí desce opravdu vyrostli v silnou a především originální (ne díky klávesám obohacenému skorotechno deathu) kapelu, která směle může, a doufám i bude, konkurovat světově profláknutým jménům. Těším se na Brutal Assault!