Při poslechu a hodnocení Nordgeist mám smíšené pocity. Na jedné straně je jasné, že Nordgeist a osoba schovaná za písmenem T, která hudbu osaměle tvoří v ruském zapadákově kousek od hranic s Mongolskem, přesně ví, co chce. Umí to. Jde si za svým a do konce se daří dotáhnout celkově kvalitní album. Na straně druhé, úplně stejně je možné si pustit novou desku Paysage d'Hiver, a máte tam všechno, co u Nordgeist, a ještě něco navíc. Rozumím tomu, že někteří posluchači nechtějí změny, žádají si žánrový purismus – a najdou se umělci, kteří právě takhle puristickou a striktně žánrovou hudbu skládají. Nebo jsou to v takovém případě spíš řemeslníci? Nechám otázku viset ve vzduchu.

Ať tak či tak, rigidita, s jakou Nordgeist přistupují k omrzlinovému black metalu je příkladná. Kytarová stěna ledu je vystavěná vysoko, převysoko. Tremolo picking, což je hlavní zbraní v arzenálu mistra T., přehluší prakticky všechny ostatní nástroje, ambientní meziintra obklopí posluchače větrem a sněhem, aby další skladba pokračovala přesně tam, kde ta předchozí skončila. Čtyři vály, dohromady 52 minut, to už je řádná porce muziky, aby nezačala nudit. A věru začne.

Kdo chce naprosto jednoznačnou žánrově čistou desku, může si zimní sbírku Burzum, Paysage d'Hiver, Vinterriket, Cold World a podobných kapel rozšířit o další exemplář. Pokud podobně jako já kolem žánru jen tak přešlapujete a snažíte se držet prst na tepu doby, tohle není nijak zásadní deska, bez které byste nemohli žít. A to mluvím o poslechu, ne o nákupu.